Byl 28. říjen 1969, když historik Bohumil Peroutka nechává na stole své pracovny dopis na rozloučenou. Je psaný tužkou, těžko čitelným rukopisem a autor v něm hodně škrtá. Peroutka poté vychází na nádvoří zámku ve Vsetíně, kde se pokusí upálit. Když plameny po chvíli uhasly, vybíhá celý spálený na náměstí před zámek.
Přivolaná sanitka ho převezla do místní nemocnice, kde dva dny poté na následky popálenin zemřel. Peroutka tak následoval čin Jana Palacha v Praze z ledna 1969, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa v srpnu 1968.
Bohumil Peroutka byl velkou osobností kulturního a vědeckého života na Valašsku.
„Vedl tichý, osamělý život, hodně studoval, publikoval články o historii Vsetínska a věnoval se cestování,“ napsal o něm historik Ladislav Baletka.
Pracoval jako ředitel Vlastivědného ústavu ve Vsetíně, když došlo k invazi „spřátelených armád“, vůči níž se vyhranil. Po srpnu 1968 na svoji pozici rezignoval a stal se vědeckým pracovníkem.
To hlavní ale přišlo až rok poté, kdy už začínala tvrdá normalizace. K 51. výročí vzniku republiky uveřejnil Peroutka v okresních novinách Nové Valašsko článek Jednapadesátileté Československo.
Bez nánosů komunistické propagandy v něm popsal vznik Československa, připomenul zásluhy prezidenta T. G. Masaryka a vyjádřil zklamání ze současného vývoje. Kritizoval v něm sílící státní centralizaci a omezování svobody po únorovém převratu.
„Článek byl zveřejněn 22. října 1969 a vyvolal nenávistnou reakci předválečných členů strany. Okresní národní výbor jako zaměstnavatel zahájil s Dr. Peroutkou disciplinární řízení a rozvázal s ním pracovní poměr,“ napsal Baletka.
Peroutka svoji práci miloval a odvolání pro něj bylo těžkou ránou, ohrožení byli navíc i ostatní členové redakce. Třiačtyřicetiletý muž brutální psychický nátlak nevydržel a sáhl proto k poslednímu řešení – sebevraždě upálením. Odhodlal se k ní přesně v den výročí vzniku republiky.
Příbuzní si dopis mohli přečíst až po roce 1989
O Peroutkově činu se pak až do roku 1989 veřejně nemluvilo.
„Komunisté se to snažili ututlat a jeho čin vykládali jako akt psychicky nemocného jednice,“ uvedl historik Muzea regionu Valašsko Pavel Mašláň.
Od 90. let minulého století se zásluhou Peroutkových přátel a bývalých kolegů, například archiváře Ladislava Baletky či dlouholeté muzejní pracovnice Evy Urbachové, začal Peroutkův čin připomínat v tisku. V roce 1994 byla v atriu zámku instalována pamětní deska.
U ní v neděli coby člen pěveckého sboru Lumír zazpíval při pietním aktu Jaroslav Hlavica, Peroutkův bratranec. Přestože je dělilo 17 let, měli k sobě blízko.
„Přišel o rodiče v rozmezí dvou let, zdědil po nich dům na Vsetíně, byl svobodný, chodíval k nám na oběd. Byl to ohromně dobrý člověk, slušný, vzdělaný, ovládal několik jazyků a nikomu snad v životě neublížil, byl taková dobrá povaha. Než se to stalo, měl jít naší dceři za kmotra, narodila se v září 1969,“ poznamenal Hlavica.
Peroutkův čin podle něj rodinu velmi překvapil. „Bylo mi líto, proč tak skončil, pořádně jsme ani nevěděli proč, až po převratu jsme si mohli přečíst jeho dopis,“ řekl Hlavica, který vzpomínal, jak po Peroutkově činu nemohlo ve městě nikde viset jeho parte.
„Docházel k nám člověk, který říkal, abychom se o tom nikde nešířili a nikde o tom nemluvili. Přesto, když měl kremaci v Olomouci, tak se tam sjelo strašně moc lidí,“ uvedl Hlavica.
Peroutkův čin byl podle historika Petra Blažka poslední z dlouhé vlny radikálně pojatých odchodů ze života, jen v Československu jich bylo podle odhadů mezi 30 a 40. „Z několika desítek případů je jen několik možno zařadit do skupiny kauz, kde je alespoň částečná politická motivace,“ uvedl Blažek, podle kterého Peroutka do dané skupiny patří.
