„Za těch patnáct let už jeskyní prošlo přes čtyři sta tisíc lidí. A v posledních letech návštěvnost přesahuje 35 tisíc lidí ročně. Přesněji řečeno za šest měsíců, po které máme otevřeno. Od listopadu do března musí být jeskyně uzavřena kvůli zimujícím netopýrům,“ vypočítává vedoucí správy jeskyně Jiří Kolařík.
Pokud vím, tak do jeskyně se chodilo s průvodcem už někdy v šedesátých letech minulého století.
Ano, jeskyní od roku 1958 do roku 1967 provázali místní jeskyňáři Benedikt Závada a Antonín Holan a několik dalších nadšenců. Šlo ale o velmi jednoduchý systém, kdy si skupina lidí musela prohlídku objednat předem a průvodci si odskočili z práce, aby jim jeskyni ukázali. Návštěvníci se tady pohybovali po schodech vyskládaných z nezpevněných kamenů nebo po dřevěném schodišti. Tehdy byla zpřístupněna zhruba stejně dlouhá část trasy jako dnes. Nechodilo se však do Jezerního dómu, ale do jiné části jeskyně. A jak jsem slyšel od pamětníků, občas i po čtyřech. Provázelo se prostorami mnohem menšími než dnes a tehdy neexistovala současná nařízení o průchodných výškách.
Proč se pak jeskyně uzavřela?
Bylo to z důvodu těžké nemoci jednoho z tehdejších jeskyňářů a úmrtí druhého.
Věděli tehdy jeskyňáři o všech zákoutích jeskyně?
Zdaleka ne. V té době byla známá délka zhruba čtyř set metrů. Takže oni opravdu zpřístupnili takřka vše, co znali. My dnes máme prozkoumané skoro tři kilometry chodeb.
Vraťme se k roku 2004, kdy se jeskyně dočkala otevření pro pravidelné prohlídky. Co tomu předcházelo?
Už v roce 2000 jsme my jeskyňáři přišli s nápadem jeskyni Na Turoldu zpřístupnit. Tehdejší starosta Stanislav Mach nám byl nakloněn. Ale museli jsme ukázat, že to myslíme skutečně vážně. A tak jsme o rok později v amfiteátru uspořádali velký festival na podporu zpřístupnění jeskyně v Mikulově. Hrálo na něm přes patnáct kapel, poprvé přijel historický parní vlak z Brna, konal se velký dětský den.
Takže to byl důkaz, že to vážně opravdu myslíte?
Ano. A pak už začaly probíhat práce na zpřístupnění jeskyně. Byla postavena provozní budova, opravovaly se schody, vše se muselo zabezpečit, aby provoz vyhovoval předpisům.
Museli jste probourávat nějaké chodby?
Současná zpřístupněná trasa prakticky kopíruje tu z šedesátých let. Probourávat ani odstřelovat se tu nic nesmí. Jednou z podmínek Správy chráněné krajinné oblasti Pálava bylo, aby byla jeskyně zpřístupněna přírodně. To znamená třeba to, že nemáme žádné betonové chodníky, ale pouze prašné a kamenité cesty. Což nám při rostoucím počtu návštěvníků dělá velké starosti. Lidé prach a kamínky vynáší na botách ven a nám se každý rok cesty o pár centimetrů snižují. Musíme je dosypávat a přidávat nové schody. Když jsme začínali, bylo v jeskyni 260 schodů, dnes je jich tam 354. Dalším problémem jsou kamenné zakládky, které při prvním zpřístupnění jeskyňáři udělali podél cesty. Ty nám jednou za čas ujedou a zasypou cestu, musíme je zpevňovat.
To se dělá jak?
Vše musíme dávat do betonových lázní, aby to bylo bezpečné. Naposled nám ujela kamenná zakládka před týdnem skoro v nejnižší části jeskyně. A je dost náročné tahat až tam beton, materiál a vodu. Navíc ty zakládky jsou obrovské. V době, kdy jeskyně nebyla takovým terčem ochrany přírody, se kameny vynášely ven. To my už dnes nemůžeme. Kdyby se všechny tyto kameny vynesly, jeskyně mnohonásobně zvětší svůj objem.
V čem je turoldská výzdoba výjimečná?
Když se zvedala a klesala hladina vody, naleptala vápence do podoby připomínající korály. Dutinky, které v nich jsou, jsou vyzdobeny krystalky kalcitu, jež mají různé barvy i velikosti. Někde se třpytí červeně, někde jsou mléčné, jinde úplně průsvitné. Nikde jinde v České republice se taková výzdoba nevyskytuje.
Takže klasické krápníky tu lidé čekat nemají?
Krápníková výzdoba je třeba v Dómu fantazie. Ale je to výjimka. Ve většině prostor je totiž jeskyně suchá. Díky spraším a jílům nad ní sem neproniká voda. V některých prostorách jsou zase kalcitové jehličky – takzvané pizolity. Ty dodávají jeskyni Na Turoldu ještě větší punc výjimečnosti, protože v jiných jeskyních v takovém množství na zpřístupněných trasách nejsou.
Zpřístupníte další části jeskyně?
Dnes je to sotva její desetina. Snažíme se o to, ale je to zdlouhavá práce. V první řadě musíme dostat všechny prostory do mapy, propojit je a zjistit, jak daleko jsou od zpřístupněné trasy. Kudy bychom se do částí, které chceme lidem ukázat, mohli nejlépe dostat.
V čem je problém?
Je obtížné jeskyni zmapovat. Má sedm pater a ta se různě prolínají. Je to velmi složitý systém chodbiček, prolézaček a různých plazivek, mapování zabere strašně moc času a je náročné. Málokdo do těch našich klaustrofobických prostor chce jít. Jeskyně je zmapovaná už asi sedmi lidmi, každý mapoval jiným způsobem a i výsledek se liší. Odlišně mapuje i každý program či přístroj. Pak dochází k odchylkám i několika metrů. Pro jednoho člověka by zmapování jeskyně byla práce na celý život.
Do jeskyní Moravského krasu může člověk vyrazit i na zážitkové trasy:
