A tak jako hokejista v dětství snil o tom, že si zahraje za rodný Liberec, možná to dotáhne i do ligy. A dá-li bůh, třeba i za reprezentaci. „Být jednou v NHL, to bylo sci-fi. To ani nebyl sen, spíš čiré bláznovství.“
Nakonec si v nejlepší lize světa zahrál o dost dřív než v Liberci, než v tuzemské extralize i v reprezentaci. Pomohla k tomu odvaha a velký životní krok, který z mladíka udělal muže.
Petru Nedvědovi bylo čerstvě sedmnáct, když s Litvínovem odletěl na prestižní turnaj do Calgary, a když na něm vyhrál bodování, pochopil, že i sci-fi se může proměnit v realitu. Zmizel z dohledu jednoho z estébáků a jeho otec už na něj na letišti v Praze čekal zbytečně.
Kde sedmnáctiletý mladík sebere k emigraci odvahu?
Přišlo to postupem času, i z toho sci-fi se to změnilo v normální sen, byť pořád nereálný. Jak běžel čas, tak jsem si i já všiml, že mi hokej docela jde. Přesto jsem si v těch čtrnácti patnácti vůbec nepomyslel, že bych mohl hrát NHL. Byl to jen sen ukrytý vzadu v hlavě. Pak ale proběhl onen turnaj v Calgary a najednou se sen začal naplňovat.
Až v Calgary jste se rozhodl?
Už předtím jsem měl v hlavě hříšnou myšlenku. Nebylo to tak, že bych seděl v Calgary na hotelu a za pět dvanáct si řekl: Tak já tady teda zůstanu. Jen ta myšlenka musela zůstat skryta v hloubi, nemohl jsem se o ní s nikým bavit. S rodiči vůbec ne, protože by mě doma zamkli na dvanáct západů a nikam bych neletěl.
Takže kdy přišel definitivní zlom, že zůstanete?
Po tom úspěšném turnaji jsem si říkal, že jestli někdo z těch kluků, proti kterým jsme hráli, má reálnou šanci se dostat do NHL, tak ji musím mít taky. Až nastal poslední den a já se rozhodl, že se nevrátím (ve dvě v noci zavolal známému, který ho odvezl za město, a když tým odletěl, přihlásil se o politický azyl). Dodnes nedokážu popsat vnitřní pocity, které jsem prožíval. Začátek byl extrémně tvrdý a těžký po psychické stránce, zvlášť když jsem měl čerstvých sedmnáct. Musel jsem opustit rodinu, byla tam spousta otazníků, ale sen o NHL byl asi silnější než já.
Petr Nedvěd
Věřil jste, že ten test zvládnete?
Nebyl jsem na sto procent přesvědčený, že to opravdu zvládnu. Měl jsem obavy, jestli jsem opravdu tak silný. Věděl jsem, že začátek nebude procházka růžovým sadem, ale byla tu jedna velká výhoda.
Jaká?
Že už nebyla cest zpět.
To říká většina emigrantů.
V té době jsem neměl absolutně žádný náznak, že by mělo dojít ke změně režimu (leden 1989). Prostě to bylo tak, že už se nikdy nevrátím. Že jsem navždy uzavřel jednu životní kapitolu. Ale sen prostě zvítězil.
Uměl jste něco anglicky?
Ne. Jen rusky, což - asi chápete - mě nikam neposunulo.
Kdy se to změnilo?
Pár slovíček jsem dohromady dal, ale vzalo mi to čtyři pět měsíců. Po dvou měsících jsem něco řekl, po pěti jsem se domluvil, ale nejvíc mi pomohl přesun do Seattlu. Zpočátku jsem totiž měl v Calgary kolem sebe Čechy. Měl jsem to jednodušší tím, že jsem se ani nemusel moc snažit, protože mluvili za mě. Až v Seattlu jsem byl sám, tam jsem se hrozně rychle posunul dál.
A konečně mohl hrát hokej, že?
V Calgary mi povolili trénovat s dorosteneckým týmem. Ale až právníci Seattlu a generální manažer si vymohli na IIHF (Mezinárodní hokejové federaci) výjimku z jejich zákazu. Abych měl nějaký zdroj peněz, jak si vydělávat na život.
Byl to pro vás domov?
Ne. Věděl jsem, že vždycky zůstanu Čechem. Cítil jsem se tak. Sice mám i kanadský pas, ale na žádného Kanaďana jsem si nehrál, ani nikdy hrát nebudu. Chci žít doma, v Česku. Ano, do Kanady i Ameriky jezdím, trávím tam část zimy, ale doma se cítím nejlíp. Já tam prostě zůstal kvůli NHL.
Brečel jste do telefonu?
Nejtěžší bylo zavolat rodičům, že jsem zůstal. Pro ně to muselo být šílené, nepochopitelné. Bavil jsem se s tátou a říkám mu, že se nevrátím. A on: Co tam budeš dělat? Řval na mě, ať se seberu, nastoupím do prvního letadla a vrátím se. Ptal se mě: Kolik máš peněz?
A kolik jste měl?
Dvacet kanadských dolarů v kapse. I proto první půlrok chtěl, abych se vrátil. Ale já musím poděkovat dvěma českým rodinám, u kterých jsem bydlel. Měl jsem perfektní servis, takže jsem nemusel spát pod mostem. Ovšem tátu jsem chápal. Realita byla taková, že NHL byla jen tím vzdáleným snem.
Co kulturní a životní šok? Pamatuji si, jak Robert Reichel vyprávěl, že vůbec netušil, jak používat kreditku.
V tom jsem to měl jednoduché - peníze jsem neměl, takže jsem nepotřeboval ani kreditku. Ty dolary mi v kapse samozřejmě dlouho nevydržely, ale já díky extrémní pomoci těch rodin skoro ani žádné peníze nepotřeboval. Základní věci mi koupili. I v Seattlu jsem bydlel u rodiny, ale dostával jsem 500 nebo 600 dolarů, což bylo na tu ligu (WHL) hodně. Teprve když jsem po roce podepsal ve Vancouveru NHL kontrakt, už jsem měl účet v bance.
Odvděčil jste se těm, kteří vám pomáhali?
Jasně, jsme neustále v kontaktu. Když jsem přiletěl do Calgary, vždycky jsme se viděli. Zval jsem je na zápasy, večeře. Budu jim vděčný do konce života.
Na ten domov jsem se ptal i proto, že v roce 1994 jste hrál na olympiádě za Kanadu.
A proti Čechům. Během toho turnaje jsem se modlil, ať s námi nehrajeme zápas. Doufal jsem, že k tomu nedojde, ale ono k tomu přišlo v utkání, ve kterém poražený jel domů. A ještě v prodloužení (v 66. minutě rozhodl čtvrtfinále Paul Kariya). Po zápase jsem v šatně seděl jako opařený, kolem mě se kluci radovali. Jasně, chtěl jsem vyhrát. Ale před utkáním jsem se sám sebe ptal: Co mám dělat? Že bych nehrál? Ale to by nebylo fér vůči Kanaďanům. Říkal jsem si, že to musím zvládnout. To se podařilo, ale bylo to divné. Slyšet před zápasem naši hymnu, ale stát na druhé straně a mít na sobě dres s javorovým listem.
Za dvacet let jste už na olympiádě stál na správné straně.
Jasně, téměř happy end. Znamenalo to pro mě dost, i když to nemělo medailový konec (v roce 1994 získal stříbro). Ale zahrál jsem si na olympiádě i předtím na mistrovství světa (2012). Byli jsme poslední, kdo přivezl medaili.
Přivezete ji i letos?
Musíme tomu všichni věřit. Možná už nepatříme mezi tři čtyři velikány, ale loni byli ve finále mistrovství světa Švýcaři, Němci zase na olympiádě. Takže nevidím důvod, proč bychom se mezi medailisty nemohli vrátit. Když se mě zeptáte, jestli tam budeme každé mistrovství, řeknu: Asi ne. Ale čekat takhle dlouho? Je to i o nastavení hlav hráčů. Abychom si nemysleli, že když nějak zvládneme základní část a pak vypadneme ve čtvrtfinále s favority, že jsme nezklamali. To se snažíme změnit a doufám, že se nám to povede.
Petr Nedvěd nastoupil za Benátky nad Jizerou k rozlučkovému zápasu s Kladnem, za které nastoupil také Jaromír Jágr.
Jak moc pomáháte jako manažer vy?
Nebudu se prsit, sbírám v té roli zkušenosti. Moje práce spočívá v tom, abych byl s hráči v kontaktu. Mluvím s nimi, aby to nebylo o tom, že vypadnou či nedostanou se do play off a pak jim nějaký Nedvěd zavolá a řekne: Líbil ses mi, přijeď. Musí vědět, že o ně zájem je. A je důležité ty zápasy sledovat, protože je hrozně těžké pro manažera si udělat obrázek o hráči, když si udělá jednou dvakrát do roka cestu za velkou louži. Podívá se na jeden zápas, prohodí pár vět a odjede.
V čem to máte lepší?
Já když jsem v Americe, tak mám možnost sledovat denně dva až tři zápasy, což je obrovské plus. Toho hráče vidím dvacetkrát třicetkrát za sezonu. Nelze ho hodnotit po jednom mači - to pak sbohem, rozume. Samozřejmě můžete na NHL koukat i tady, ale to byste musel být zombie, abyste od dvou tří v noci sledoval každý zápas.
Naplňuje vás ta práce?
Moc! Skončil jsem kariéru poměrně pozdě, ve 42 letech, a potřeboval jsem si od hokeje odfrknout. Říkal jsem si ale, že bych se k němu chtěl v nějaké formě vrátit. A jsem hrozně rád, že mohu být součástí nároďáku. Ta pozice je skvělá. Musím říct, že ať jsem to já, Martin Ručinský, Robert Reichel nebo i třeba Jarda Jágr, máme výhodu, že jsme v Americe dlouho působili. Známe tam většinu lidí, která se kolem hokeje motá a pak je to jednodušší.
