„Vzalo mě to, protože jsem si uvědomil, jak čas utekl. Když sem přišel, měla dcera čtyři roky a dnes je z ní devatenáctiletá slečna. Z Plekyho je uctívaný hráč, který má zase o nějaký dolar víc,“ říká televizní reportér, který roky spolupracuje i s iDNES.cz.
Vraťme se o těch 15 let dozadu.
Vybavuji si mladičkého kluka s akné v šatně, kterého jsem vůbec neznal. Žil jsem v Kanadě už dlouho, takže jsme se zprvu oťukávali. Pak jsem mu přes známé pomohl s počítačem a skamarádili jsme se. Byl za pomoc neskutečně vděčný, protože tu nikoho neznal. A i pro mě těch 15 let bylo neskutečných.
V čem?
Že jsem měl tu čest a možnost vidět přímo proměnu teenagera z Kladna na profesionála světového kalibru. Ale proměnu, po které zůstal skromný a pokorný sportovec. Svým chováním a obětavostí je velkým příkladem pro ostatní.
On však nebyl prvním hokejistou, kterému jste v Montrealu pomáhal, že?
Ne, první byl Martin Ručinský. Pamatuji si, jak jsem jako novinář šel v prosinci 1995 na svůj první zápas, který se hrál ještě v hale Forum. Hrál Montreal s Detroitem, který tady tenkrát zvítězil 11:1. Patrick Roy odjel po devíti gólech a řekl, že už v Montrealu nikdy chytat nebude. A já si říkal: To je pěkný. Chodím v Montrealu na NHL, budu o tom psát, ale žádný Čech tady není. Tehdy jsem napsal o této aféře, v Česku to vyšlo a druhý den přišla zpráva, že Roy odešel a místo něj tady bude Ručinský. Taky tu byl vážený hráč a od té doby tu vždycky Čech v týmu byl.
Jak jste se vlastně do Montrealu dostal vy?
V roce 1980 jsem si koupil zájezd na Kubu. Věděl jsem, že tady na necelou hodinku bude přistávat letadlo, aby dotankovali. Lidi vyhnali z paluby do letištní haly, ze které jsem utekl a požádal o azyl.
Divočina?
V tom, že jsme měli každý v kapse dva dolary, které jsme dostali od Čedoku, abychom si mohli koupit kafe nebo poslat z Montrealu pohled domů. S těmi dvěma dolary jsem vylezl z letiště na ulici a tam i žebrák měl víc než já.
Co bylo dál?
Neuměl jsem jazyk, ale naštěstí tu byla česká komunita asi 80 lidí, protože z toho letadla každý týden někdo „vystoupil“. A jeden z Čechů mi řekl o Němci, který má restauraci pro 1 200 lidí. Šel jsem tam s tím, že budu mýt nádobí, ale on mě dal i bez zkušeností do kuchyně vařit. Když jsem se po dvou letech rozkoukal, nabídl mi pozici číšníka, kde jsem si vydělal pěkné peníze a byl spokojený. Později jsem dělal v nóbl ruské restauraci, kam chodili ruští hokejisté. A vzpomínám, že tehdy jsem už začínal s prací novináře, takže jsem skončil na place a hned běžel do haly, která byla blízko, dělat rozhovory.
I proto můžete dobře říct, co Plekanec pro Montreal znamenal.
Strašně moc! Když jsem viděl, jak tady jeho kariéra nabírá na obrátkách, věděl jsem, že jednou bude zapsaný zlatým písmem do kroniky Canadiens. Ty statistiky se vyrovnávaly slavným hráčům. Patří mezi tři nejslavnější Evropany v celé stoleté historii. Prvním je Mats Näslund, pak Saku Koivu a teď Plekanec. Díky oddanosti a odhodlání být skvělým hokejistou si v Montrealu vydobyl neskutečné postavení. A vedení mu je vděčné, protože je to typ zodpovědného člověka. Neudělal nikdy nic špatného, choval se jako ryzí profesionál.
Televizní reportér Zdeněk Matějovský (na snímku) odvezl svého přítele Tomáše Plekance v Montrealu na letiště.
Lidem ani nevadilo, že nemluví francouzsky?
To je pravda, umí vskutku jen pár slovíček. Ale úřední řečí klubu je angličtina. Navzdory tomu, že je v této provincii psaná angličtina na nápisech zakázaná – všechno musí být prvně ve francouzštině a pak teprve v angličtině, tak v šatně klubu byly donedávna jen anglické nápisy. Takže to nebyla žádná překážka.
A fanoušci ho zbožňovali.
A jak! V Montrealu pro něj nebylo lehké vyjít na ulici. Za ty roky ho znal opravdu každý. Když jsme seděli v restauraci, tak za ním neustále běhali lidi. Někdy to pro něj bylo až otravné, když mu při večeři třásli rukou. Byl hrozně populární. Abyste si to představili, tak tady se odehraje hokej a druhý den je v deníku Le Journal de Montreal šest stránek jen o zápase. Častokrát byl na titulce, neustále v televizi.
Ale my ho známe jako tichého.
Tichý je. Tomáš je hodně skromný a pracovitý a nemá rád namyšlenost. Tónem, kterým mluvil, si o něm možná někteří mysleli, že je namyšlený, jenže opak je pravdou.
Jaký je nejsilnější hokejový moment, který s ním máte?
Je z minulého měsíce, strašně moc na mě zapůsobil jeho 1 000. zápas v NHL a to, že v něm dal gól. Zprvu nebylo vidět, že se trefil Pleky, ale jakmile to na obrazovce ukázali, tak celý stadion stál. Lidi řvali, což bylo neskutečné, aniž tehdy někdo tušil, že je to jeho poslední gól.
Historie Canadiens je úžasná. Myslíte, že mu mohou jednou vyvěsit dres? Nebo je to nereálné?
Zasloužil by si to, ale ta konkurence je velká. Na druhou stranu dal 20 gólů v oslabení, což je druhé místo v historii Canadiens a jen Markov jako Evropan odehrál v klubu víc zápasů než on. Přitom Tomáše dělilo jen šest utkání, aby byl vůbec tím nejlepším. A 21, aby byl pátým celkově. To vyvěšení bych mu přál.
Vy jste naučil komentátory říkat jeho jméno správně, že?
Byl jsem to já. Když sem přiletěl, všichni mu říkali Plekanek. Ale já na to: Když umíte vyslovit New York Mets (baseballový tým), musíte se naučit i Plekanec. Zabralo to.
Jak moc vás jeho konec vzal?
Bylo to rychlé, protože já si myslel, že vydrží do konce sezony. Najednou mi ráno volali z televize, že byl Tomáš zařazen na listinu volných hráčů, což mě totálně zaskočilo. Sebral jsem se, jel na stadion, kde byla tisková konference. Bylo to hodně emotivní, protože Tomáš je mi hrozně blízký. Pak jsem ho vezl na letiště a poděkoval za vše, co pro mě udělal. Byl vždy obětavý.
Na co se s ním teď těšíte?
Řeknu, na co se netěším: Až přijdu do šatny Canadiens a on tam nebude. Už před posledním zápasem jsem šel na ranní trénink a ještě tam byla jeho jmenovka. Večer už ne. Bylo tam prázdné místo a Plekanec se z té šatny vypařil. A to mi bude chvíli vadit. Scházet mi budou i naše návštěvy a jeho grilovaný losos. Málo se ví, že je skvělý kuchař.
