„Jsme hladový, protože jsem dlouho nehrál. Dostal jsem příležitost, takže jsem chtěl dát gól. A jsem šťastný, že se to povedlo,“ povídal Vyhnal po sobotním vítězném zápase nad Karvinou, jehož skóre svojí hlavičkou otevřel.
Šťastný musí být hlavně za to, že je konečný zdravý, branka je bonusem za trpělivost. Na jaře stihl jen tři ligové zápasy, od dubnového mače proti Ostravě vyhlížel další start v nejvyšší soutěži půl roku. Na dlouhou dobu ho vyřadil natrhnutý úpon na patě v kombinaci se zánětem.
„Bolelo to tak, že jsem nemohl ani pořádně chodit. Nevěděl jsem, co s tím. Dostával jsem injekce, krevní plazmu,“ líčí Vyhnal, jenž se z problémů nakonec pomalu vylízal. Chtělo to čas. „Zlepšilo se to. Ale před každým tréninkem musím plosku nohy cvičit.“
Zpátky do sestavy mu pomohlo – jak jinak – zranění útočných kolegů Poznara s Železníkem. Proti Spartě odehrál druhý a vítězný poločas, na Karvinou už vyběhl v zahajovací jedenáctce.
Trenér Michal Bílek jeho nasazením od začátku překvapil, před utkáním naznačoval, že je připravený nejvýše na poločas. Nakonec zvládl hodinu a čtvrt, než si křikl o střídání.
„Vydržel jsem, co mohl. Pak už to nešlo. Od šedesáté minuty jsem se zadýchával, navíc jsem dostal v první půlce do nosu, takže se mi blbě dýchalo,“ vyprávěl Vyhnal, jenž se kromě gólu blýskl také pumelicí do břevna. Sobotní trefa ho pak potěšila dvojnásob.
„Konečně jsem dal Berkymu gól,“ zmínil brankáře Karviné Milana Berkovce, s nímž ho pojí téměř sourozenecký vztah. „Známe se jako bráchové. Od desíti let jsme byli ve Slavii, po trénincích jsme na sebe kopali penalty.“
Speciální pro něho bude i příští zápas – v Edenu proti Slavii: „Vyrostl jsem tam, je to můj tým. Mají krásný stadion, utkání proti Slavii a Spartě jsou svátkem. Těším se,“ pronesl Vyhnal.
Pokud ho nezradí zdraví, ve zlínské sestavě by neměl chybět. I když málem upadl ve fotbalové zapomnění, ukázal, že se s ním musí neustále počítat.
