Když byl jako mladý chirurg na stáži v nemocnici v Brazílii, přišel mu po svých až do čekárny člověk s průstřelem hlavy, kulka se mu zasekla kdesi v lebce. I takové zážitky má Jiří Kotek, letošní nejúspěšnější absolvent Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové.
Devětadvacetiletý voják-lékař převzal univerzitní prsten, který se po vzoru amerických vysokých škol předává studentovi za nejlepší studijní výsledky a vědeckou či odbornou činnost.
Zatímco většina studentů volí zahraniční stáže spíše ve vyspělých zemích v nemocnicích s nejmodernějším vybavením, Jiří Kotek na to šel jinak. Chtěl získat zkušenosti v chudých oblastech, kde je každý pacient výzvou a kde se operuje v abnormálně složitých podmínkách trochu „na koleně“. Jako vojenskému lékaři, který může být v budoucnu nasazen do zahraničních misích, se mu to hodí.
„Před dvěma lety jsem byl na měsíční stáži na chirurgické klinice na severu Sumatry v Indonésii. Působil jsem v nemocnici jen napůl zrekonstruované po ničivé tsunami, která oblast zasáhla někdy asi před deseti lety,“ říká Kotek.
Lékař měl díky tomu příležitost vidět kontrast mezi tím, jak vypadá zmodernizované zařízení západního střihu, a to, které tu sloužilo se zastaralými přístroji i sály před katastrofou.
Problémem však není ani tak vybavení, jako spíš přístup lidí ke zdravotní péči, když jim něco je. V chudších oblastech nechodí k lékaři buď vůbec, nebo až ve chvíli, kdy už je to skutečně vážné a pro lékaře neřešitelné. „Například různé nádory, které vidíte tady, dosahují u tamních pacientů mnohem větších a často až neuvěřitelných rozměrů,“ líčí.
Z Indonésie do Amazonie
Indonésany poznal jako neuvěřitelně pracovitý národ, mají náturu podobnou Japoncům nebo Korejcům. „Jsou to workoholici, veškerý personál byl v nemocnici takřka nepřetržitě,“ vzpomíná.
Jiří Kotek
|
To v Brazílii na jihu Amazonie, v chudší farmářské oblasti, kam odjel na stáž loni, se setkal hlavně s korupcí a podfinancovaným zdravotnictvím.
„Mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními tu jsou velké rozdíly,“ míní Kotek. Vedle špičkových soukromých klinik ve velkých městech, jako je Rio de Janeiro, stojí malé nemocnice, kde na CT vyšetření mají pro celé město a okolní spádovou oblast sotva dva přístroje.
Dostal se i k těžkým případům, kdy se musel postarat o děti, které už jinde nechtěli nebo si s jejich zdravotními problémy nevěděli rady. Jindy se setkal s u nás nepředstavitelnými případy, třeba se zmíněným průstřelem hlavy. A v jedné takové nemocnici tehdy ještě jako student Jiří Kotek působil.
„Ze začátku jsem z toho byl nesvůj, protože mi na rozdíl od Indonésie přidělili stáž na pediatrii. Nevěděl jsem, co od toho čekat. Chodil jsem asistovat na dětskou chirurgii, párkrát jsem byl v infekční nemocnici, protože celá oblast je typická endemickým výskytem malárie, lepry, horečky dengue či žluté zimnice,“ říká.
Brazilce se prý někdo odpoledne pokusil zabít
„Už jsem chtěl jít domů, když mě zavolal kolega, ať se jdu ještě na něco podívat. Řekl mi, že tam máme někoho postřeleného,“ vypráví lékař. Konečně něco, s čím by se mohl jako vojenský lékař potkat i na misi.
„Přišel jsem na příjem a hledal ležícího pacienta střeleného do hlavy. Nikoho takového jsem ale v čekárně neviděl, tak jsme přečetli nahlas jeho jméno. V tu chvíli vstal kousek od nás muž s náplastí na hlavě a prohlásil, že je to on. Nevěřili jsme vlastním očím,“ líčí Kotek.
Brazilce se prý někdo odpoledne pokusil zabít. Kulka však zázrakem nepoškodila mozek a zůstala někde v lebce. „Muž se sebral, šel na pohotovost, kde mu udělali rentgen a poslali ho k nám. Všechno zvládl pěšky. Tomuto zranění se říká zástřel, což znamená, že najdete vstup po kulce, ale už nenajdete výstup. Kulka nebo její fragmenty zůstaly v lebce. Střela nezasáhla žádné důležité motorické centrum v mozku, měl prostě štěstí,“ usmívá se vojenský chirurg.
Čerstvý absolvent v srpnu nastoupí do hradecké nemocnice. Týden na to už ale bude sedět opět v letadle, čeká ho odborná stáž v Iráku, kde se už nejspíš potká i s válečnými zraněními. Než bude vyslán přímo do bojové zahraniční mise, musí nabrat ještě mnoho zkušeností. Ambicí rodáka z Chomutova, dnes už Hradečáka, je dostat se do armádní polní nemocnice.
