Na mistrovství světa dokonce Denisa Kudláčková skončila osmá. „První těžší trik se mi povedl po pár měsících. Pole dance je sport jako každý jiný. Musíte trénovat i mimo cvičení na tyči. Proto to mnoho lidí po pár lekcích vzdá,“ říká Kudláčková, jež má svoje vlastní studio.
Denně je v tělocvičně až osm hodin. I proto jí vadí, když pole dance někdo degraduje na kroucení u tyče nebo ho dokonce srovnává se striptýzem.
„Zní to opravdu lacině. Přitom to tak vůbec není. Pole dance je dřina,“ tvrdí Kudláčková, která dokonce vystudovala taneční konzervatoř.
K tanci na tyči se dostala poté, co asi před osmi lety začala pracovat v centru tance. Oslovili ji, jestli by chtěla dávat lekce, protože věděli, jaké studium má za sebou.
Výuka tance na tyči se pro ni časem stala hlavní náplní práce. Za sebou má dokonce účinkování v několika baletních představeních Národního divadla Brno. Mezi nimi byl i Louskáček, Korzár, Spartakus, Šípková Růženka nebo Popelka. Věnuje se i dětem, vyučuje na základní umělecké škole a je i fitness instruktorkou.
Zatančit na tyči si do jejího studia přicházejí i muži. „Jde spíše o individuální tréninky, nebo si to prostě přijdou jen zkusit,“ poznamenává Kudláčková.
U pole dance je podle jejích slov nejdůležitější výdrž. Prostě mít vůli a nevzdat to po pár lekcích. „Je to sport opravdu krásný na pohled. Jenže když pak lidi zjistí, že musejí cvičit i mimo lekce, tak skončí. Občas se i odřete. Málokdo chce makat víc. Ale jsou takoví, do kterých bych to neřekla, a cvičí už sedm let,“ vypráví instruktorka.
Vozí si s sebou tyč s pódiem
Sama měla na začátku tyč dokonce v bytě, odnesla ji, až když si zařídila své studio. Na vystoupení si vozí takovou, která má i pódium.
„Nikdy nevíte, jak vysoký budou mít strop. Taková tyč má celkově osmdesát kilo. Pak je rozpěrná tyč, kterou lze ukotvit teleskopicky. Váží asi patnáct kilo,“ nastínila akrobatka.
Kudláčková dokonce účinkovala na gala koncertu nadace Olgy Havlové v Praze a s baletním představením Bajadéra vystupovala v Itálii.
Podařilo se jí ustanovit i český rekord. Za tři minuty a devět sekund zvládla udělat třináct cviků připomínajících kotoul směrem vzhůru.
Předvedla prvek laicky popsaný jako půl kotoul hlavou dolů na tyči směrem k vrcholu. „Zkrátka visí na tyči hlavou dolů jen za nohy, hlavu dostane nad nohy, chytí se a posune se výš,“ popsal tenkrát prezident Agentury Dobrý den Miroslav Marek.
Řada tanečnic na tyči otevřeně mluví o tom, že se s nimi kvůli jejich koníčku třeba rozešel přítel nebo je odsoudila rodina. Kudláčková se snaží obklopovat lidmi, kteří nemají předsudky kvůli tomu, co dělá. „Nejsou jednostranní a v určitých pohledech jednodušší. Neodsuzují mě,“ poznamenala.
Možná se jednou dočkáme toho, že pole dance začnou lidé brát jako plnohodnotný sport. Existují totiž snahy dostat ho na olympiádu.
„Podívat se na ni je sen každého a poštěstí se to málokomu. Ale nevím, jestli má pole dance šanci dostat se na olympiádu. Má špatnou historii a mnoho lidí si vybaví, že tyče bývají v klubech. Potom se hůř obhajuje, aby pole dance zařadili mezi olympijské sporty,“ myslí si Kudláčková.
Pole dance přišel do Česka v roce 2009. První studio, které nabízelo hodiny výuky tance, se otevřelo až o rok později v Praze. Své kořeny má zřejmě v indickém cvičení s názvem Mallakhamba, jež využívá vytrvalosti a síly na dřevěné tyči a jehož vznik se datuje do 12. století.
