Zdůrazňovat dámám jejich váhu jsou pro mě muka, říká brněnský choreograf

  10:04aktualizováno  10:04
Jako první Středoevropan tančil Mário Radačovský v Haagu u světově uznávaného choreografa, českého emigranta Jiřího Kyliána. Odtud se dostal do velkého kanadského baletu v Montrealu, teď už šestým rokem vede baletní soubor Národního divadla v Brně.

Slovenský choreograf Mário Radačovský vede baletní soubor Národního divadla v Brně. Předtím jako první Středoevropan tančil v Haagu u světově uznávaného Jiřího Kyliána a stal se prvním sólistou baletního souboru v Montrealu. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

„Baletní špička začíná Brno postupně objevovat. Minulý rok jsem prošel přes tisíc nabídek. Hlásí se k nám tanečníci z celého světa – z Brazílie, Argentiny, Austrálie či Japonska,“ říká slovenský choreograf, jehož baletní kariéra začala před 30 lety.

Brněnský soubor má teď pod jeho vedením napilno. V Janáčkově divadle v polovině února uvedli obnovenou premiéru Labutího jezera, v pátek se konala premiéra dalšího slavného baletu, Romea a Julie.

Ani ne tři týdny po sobě jste uvedli premiéry dvou nejslavnějších baletů. Zatímco Labutí jezero zůstalo věrné klasice, u Romea a Julie nabízíte dva odlišné taneční styly. Tvořil jste už choreografii, která kombinuje klasiku a modernu?
Přiznám se, že ne. Mě samotného by to ani nenapadlo. Snažím se mít svůj vlastní rukopis, což není jednoduché, ale vycházím z toho, co jsem zažil jako tanečník. Byla pro mě výzva vytvořit choreografii, která na jevišti kombinuje dva odlišné styly – Kapuleti tančí na baletních špičkách, Montekové jsou uvolněnější a tančí současný tanec. Pro mě je důležité, aby představení bylo pravdivé a abychom si skrz něj uvědomili, co se ve společnosti děje – obsazení Krymu, uprchlická krize, chování amerického prezidenta. To vše v baletu pod rouškou příběhu najdeme.

Má podle vás i klasický baletní repertoár přijímat výzvy v podobě nových nastudování?
Můj životní mentor, tanečník a choreograf Jiří Kylián, vždycky tvrdil, že národní divadlo nesmí být národním muzeem. Sám jsem si dovolil vytvořit moderní balet na bázi Labutího jezera Black and White. Když však máte klasické představení, které 140 let vyprodává ty největší sály a lidé ho milují, nevidím důvod, proč dílo měnit.

Mário Radačovský

  • Je mu 47 let. Od roku 2013 je uměleckým šéfem baletního souboru Národního divadla v Brně.
  • Baletní kariéru zahájil před 30 lety ve Slovenském národním divadle. V roce 1992 dostal nabídku tančit u choreografa Jiřího Kyliána v Haagu. 
  • O sedm let později se stal prvním sólistou baletního souboru v kanadském Montrealu.
  • S manželkou Klaudií, která je od roku 2014 sólistkou brněnského Národního divadla, má dceru Vivien.

Choreograf Labutího jezera Robert Strajner říká, že českému baletu schází rychlost. Proč musíte zrychlovat?
Dobíháme to, co v západním světě už znají. V 50. letech minulého století byl balet velmi rychlý, zato mu chyběla precizní technika. V 80. letech se u nás choreografie pod sovětským vlivem začaly výrazně zpomalovat, aby byly pro tanečníky komfortní. Divák ale logicky neuvěří opravdovosti scény, kdy nadšený dvacetiletý princ tančí pomalu jako důchodce. Chce vidět skvělé svěží výkony. Tanečník může mít 35 let, ale tančit musí jako dvacetiletý. Posunujeme se a musíme být rychlejší, jinak by si nás světoví choreografové ani tanečníci nevšimli.

Má světová baletní špička zájem o Brno?
Začíná ho postupně objevovat. Když jsem působil v Americe, moji kamarádi netušili, kde Brno je. Když jsem řekl, že je blízko Vídně, byli nadšení. Zahraniční tanečníci jsou překvapení, jaký komfort v Brně mají. Ve velkých metropolích musí jet hodinu přes město, aby odtančili představení, tady mezi divadly jen přejdou přes ulici. Řekl bych, že se Brno postupně dostává na baletní mapu Evropy. Každá spolupráce se zahraničím je pro nás důležitá a dnes nám v tom pomáhají i sociální sítě.

Jak konkrétně?
Tanečníci mezi sebou sdílejí zkušenosti. Na konkurzech vidím, že úroveň je každý rok vyšší. Stále lepší a lepší tanečníci chtějí přijít do Brna. To je na druhou stranu náročné pro soubor, protože konkurence roste.

Jak silná je? Kolik nabídek vám chodí?
Minulý rok jsem na internetu prošel přes tisíc nabídek, životopisů a videí tanečníků. Aby jeli přes půl světa na konkurz do Brna, je finančně hodně náročné. Zhlédnu jejich tanec nejdříve na videu a rozhodnu se podle jejich talentu i podle typu, který bychom zrovna do souboru potřebovali, zda ho sem pozveme. Loni jsme pozvali asi dvě stovky zájemců. Z nich jsme vybrali tři.

Odkud jsou?
Z celého světa. Je až neuvěřitelné, z jakých zemí se k nám hlásí. Z Brazílie, Paraguaye, Argentiny, Austrálie, Nového Zélandu, Japonska nebo Číny. Konkurence je opravdu velká. Já bych dneska nechtěl mít dvacet. Tanečníci to nemají úplně jednoduché.

Baletní kariéra navíc nebývá příliš dlouhá...
Když vám vydrží zdraví, trvá okolo dvaceti let. Ale zdraví nestačí, potřebujete mít štěstí na šéfa i repertoár. Je to velmi individuální. Tělo je váš nástroj. Někdy bohužel jeden špatný doskok znamená konec kariéry. Jako tanečník máte denně nůž na krku. Další věc je estetika a nároky na postavu. Dokonce v některých souborech mají věkovou hranici 38 let, i když jste dobrý, zkrátka skončíte.

Týkají se přísné nároky na postavu i mužů?
Určitě. Pro mě je hrozné někomu říct, že musí zhubnout tři kila, abych ho pustil na jeviště. Mě samotného chtěli třikrát vyhodit ze školy v Bratislavě kvůli nadváze. Baletka musí být hubená, ale pro mě to jsou muka, když dámám musím zdůrazňovat jejich váhu. I s muži jsem měl několikrát nepříjemné rozhovory, především po letních prázdninách, kdy máme šest týdnů volna.

O baleťácích se mnohdy říká, že jsou zženštilí a často gayové. Je to mýtus?
Ano, to je velký mýtus. Asi to vzniklo z těch přiléhavých trikotů, v nichž muži tančí. Především chci říct, že všichni jsme lidé, a co si kdo dělá ve svém soukromí, je jeho věc. Mně se na jevišti líbí typ tanečníka, který vypadá skutečně jako muž. Nemám rád anorektické tanečníky. Nechci, aby tam byly dvě labutě. (usmívá se) V našem prostředí zůstává takový přežitek, že citliví muži jsou zženštilí, a pohlíží se na ně, zda náhodou nejsou gayové. To je hloupost. Pro ženu je přece příjemné, když má galantního muže, který jí přinese kytku a chová se jako gentleman.

Vaše baletní kariéra začala před 30 lety. Kdo vás vlastně naučil tančit?
Dobrá otázka. K tanci mě přivedla moje teta. Když jsme byli s bratrem malí, vymýšleli jsme si různé taneční scénky a ona nějak vycítila, že mám asi talent. Šel jsem na konkurz do Bratislavy, ona si myslela, že to nevyjde, ale vzali mě. Techniku mě samozřejmě naučili až na škole, kde jsem si tanec zamiloval. Před 30 lety jsem nastoupil do Slovenského národního divadla. Měl jsem štěstí a kariéru nastartoval poměrně rychle.

Musel jste však zdolat i překážky. Ve 27 letech jste překonal rakovinu. Jak těžké pro vás bylo vrátit se?
To byla moje nejtěžší životní etapa. Při léčbě jsem ztratil asi polovinu svalové hmoty a byl sedm měsíců v nemocnici. Holandské lékaře jsem poté ukecal, abych si mohl vytvořit svůj vlastní systém návratu na jeviště. Muselo to nejdřív jít v mojí hlavě. Byl jsem ochablý a budoval si svoje tělo z nuly. V Haagu jsem běhal na pláži a pamatuju si, že po pěti metrech jsem myslel, že mi prasknou plíce. Neměl jsem žádnou fyzičku. Za tři měsíce jsem pak tančil jednu z nejtěžších rolí v Janáčkově Sinfoniettě. Byl jsem hrozný, ale vděčný, že mi to choreograf Kylián umožnil. Tehdy jsem se především mentálně vrátil na jeviště.

Po skončení taneční kariéry jste se stal úspěšným choreografem. S tvorbou jste začínal téměř před 20 lety v kanadském Montrealu. Každý bývalý tanečník ale choreografem být nemůže. Co potom dělají?
To je pravda a je velmi smutné, že stát nenabízí žádnou možnost, jak se o tanečníky po skončení kariéry postarat. Bohužel některé příběhy jsou smutné a bývalí tanečníci skončí jako vrátní, řidiči autobusu nebo jsou nezaměstnaní. V Kanadě nebo Nizozemsku se o bývalé tanečníky starají lépe a navíc si během kariéry šetří část platu a potom dva tři roky studují nebo si zaplatí rekvalifikaci. U mladé generace však vidím, a je to skvělé, že si už během taneční kariéry připravují nějaký plán B. Bez něho se neobejdou. Kdykoli se mohou zranit a skončí.

Aktivní tanečník už sice nejste, vydržíte ale bez tance?
Nevydržím. Naštěstí vedu tréninky, takže se dostanu do zkušebny a hýbám se. Když musím jako umělecký šéf řešit administrativu a sedět tři dny od rána do večera v kanceláři, jsou to pro mě muka. Mám pak pocit, že jsem za týden zestárl o dvacet let. Na vrcholu kariéry u pana Kyliána jsem měl 25 představení v měsíci. Když se pak najednou přestanete hýbat, vše vás začne bolet. Hodně lidí dnes sedí u počítače a nechápe, že pohyb je svoboda. Pohyb dělá lidi šťastnými.

Vaše manželka v chystané premiéře tančí Julii. Jste na ni jako choreograf přísnější?
Nedávno mi právě říkala, že má někdy takový pocit. Má asi pravdu. Ona je pro mě mou životní Julií, a když někoho milujete, máte na něj větší nároky než na ostatní.

Působil jste v Kanadě, USA či Nizozemsku. Co v životě považujete za největší úspěch?
To je těžká otázka... Velmi si vážím toho, že jsem se jako první Středoevropan dostal ke slavnému choreografovi Kyliánovi, že si mě vybral. Doufám, že věci, které tvořím, se lidem líbí a kolegové vidí, že pod mým vedením se něco změní. To asi beru jako úspěch.

Balet versus třesení zadnicí v klipu Národního divadla Brno:

Nejčtenější

Slavná vězenkyně Věra Sosnarová v gulagu nikdy nebyla, doložil historik

Podle životního příběhu Věry Sosnarové vznikla kniha Krvavé jahody.

Věra Sosnarová je známá jako jedna z posledních českých pamětnic sovětských koncentračních a pracovních táborů. Už před...

Norská dvojčata Marcus & Martinus sobotním koncertem pobláznila Slavkov

Koncert norských dvojčat Marcuse & Martinuse v Slavkově u Brna vzbudil davové...

Kdekoliv se dvojčata Marcus & Martinus objeví, vzbudí davové šílenství. Nejinak tomu bylo i ve Slavkově u Brna na...

Vynálezce z Blanska svými nápady předběhl dobu, žasnul nad ním i Edison

Vynálezce Ericha Roučku, který v Blansku položil základ místního...

Měl výjimečný talent. O cokoliv se zajímal, v tom přišel s nějakým objevem či vynálezem. Ericha Roučku, který v Blansku...

VIDEO: Smrt v autě přímo před vámi. Policie varuje před únavou při řízení

Nehoda

Záběry z hrozivé srážky, při níž se minulý týden čelně střetla dvě auta na tahu z Brna na Vídeň, zveřejnili policisté...

POHLED: Ardeleanu znovu píská v Brně! Tak ne, není to bezpečné

Rozhodčí Petr Ardeleanu měl ve 290. derby pražských S plné ruce práce.

Hodně krátkou paměť musel mít v českém fotbalovém prostředí ten, kdo rozhodoval o delegaci rozhodčích na 1. kolo druhé...

Další z rubriky

Brněnský exprimátor Vokřál cílí na post hejtmana, pro ANO má vyhrát volby

Jihomoravský volební štáb ANO při krajských volbách. Vlevo brněnský primátor...

Nevýrazného jihomoravského hejtmana Bohumila Šimka vytlačí silný brněnský exprimátor Petr Vokřál. Tak alespoň vypadá...

Rodiče nejsou schopni unést, že selhali, říká šéf dětského domova

Pod vedením Daniela Kusého se vychovatelé v brněnském Dětském domově Dagmar...

Již téměř devadesát let zajišťuje náhradní výchovu dětí, o které se nemohou postarat rodiče, Dětský domov Dagmar v...

V Brně zjistili, jak lépe poznat typ rakoviny prsu. Může to urychlit léčbu

Olomoucká fakultní nemocnice představila nový moderní mamograf, který je v...

Přesnější rozlišení mezi jednotlivými typy nádorů prsu si slibují brněnští vědci od nové metody, kterou nedávno...

Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?
Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu úplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.

Najdete na iDNES.cz