Nad budovou okresního úřadu v severošvédském městě Kiruna se tyčí vysoká konstrukce, ve které se ukrývá hodinový stroj. Ručičky kovové časomíry sice ukrajují den, ale klidně by se mohly zastavit na „za pět minut 12“, protože zhruba tolik času městu zbývá. Domy pohltí sousední důl na železnou rudu.
Kdo by si myslel, že uvidí masové demonstrace odpůrců těžby, bude zklamaný. Město ležící 150 kilometrů za polárním kruhem, kde průměrné roční teploty nepřekročí bod mrazu, totiž vzniklo jen díky těžbě. První domy nechal v roce 1900 postavit Hjalmar Lundbohm, tehdejší jednatel společnosti LKAB. Vybral si k tomu horu Kirunavaara, která je s trochou nadsázky celá ze železa.
Jenže těžba za posledních 120 let vedla k tomu, že doly dnes sahají do hloubky kolem dvou kilometrů. Denně horníci pošlou do světa desítku vlaků, každý z nich dlouhý tři čtvrtě kilometru a naložený 6 800 tunami rudy. To by vystačilo na šest Eiffelových věží.
V roce 2004 společnost oznámila, že stojí před zásadním rozhodnutím. Aby mohla dál těžit, musí si pro rudu „sáhnout“ i pod některé městské budovy. Takže manažeři nabídli dvě řešení – zastavit těžbu, nebo město přestěhovat.
V dole dodnes pracuje zhruba desetina obyvatel Kiruny a další stovky na jejich platech závisí. Aby se vyhnuli skokovému růstu nezaměstnanosti, kývli obyvatelé na stěhování. Ostatně starousedlíci s touto variantou počítali od nepaměti.
Město jako stonožka
Deset let poté, co lidé přesun odhlasovali, se na povrchu začaly objevovat první praskliny. Podzemí provrtalo tolik těžebních tunelů, že hrozí kolaps budov a jejich propadnutí do země.
„Nová Kiruna“ dnes roste tři kilometry východně od té původní. Některé stavby se místo zbourání rozeberou jako nábytek z Ikey a následně složí v nové lokalitě. Domy se však přenášejí i v celku, zejména ty s historickou hodnotou. První nákladní automobily vyrazily na cestu v květnu minulého roku.
Stockholmská architektonická firma White Architekter, která zodpovídá za přesun a vytvoření nového města, plánuje většinu zdejších rezidentů přestěhovat během dvaceti let. Její šéf Mikael Stenquist v propagačním videu tvrdí, že celý proces bude připomínat obrovskou stonožku, která se postupně doplazí na určené místo.
Kostel se z Mostu stěhoval po kolejích. Odvážné Čechy tehdy sedoval celý svět |
Aby bylo možné rezidenty přestěhovat, těžaři z LKAB jim nabídnou za jejich domy 125 procent tržní hodnoty, nebo podobně velký dům v „Nové Kiruně“. Většina obyvatel by tak mohla mít novou adresu do roku 2033.
Stěhování s sebou však nese i komplikace. Jednou z nich je otázka přesunu kostela z roku 1912, který patří mezi největší dřevěné stavby ve Švédsku a jednou vyhrál hlasování o nejhezčí švédskou budovu.
Není to ani zdaleka první případ v historii, co se město rozhodlo přestěhovat. Důlní sídlo Hibbing v Minnesotě, kde se také těžila železná ruda, se přesunulo mezi lety 1919 a 1921 o dvě míle. V padesátých letech minulého století si podobným stěhováním prošla australská vesnice Tallangatta. Agentura Bloomberg uvádí, že Čína v roce 2008 vyklidila 150 měst a 1 300 vesnic, jenom aby udělala prostor pro přehradu Tři soutěsky.
Kdo to zaplatí
I když finální částka za přesun Kiruny o tři kilometry na východ zatím není jasná, jisté je, že ji uhradí společnost LKAB. Podle švédských zákonů jsou těžební společnosti povinny finančně kompenzovat veškeré následky, které vzniknou v případě, že těžební aktivity vedou k transformaci měst a jejich částí.
Jelikož je LKAB státní firmou, ve které drží Švédsko stoprocentní podíl, zůstává otázkou, nakolik budou tuto finanční zátěž nést švédští daňoví poplatníci. Podle odhadů se finální částka nákladů na stěhování bude pohybovat v miliardách dolarů.
To je suma, kterou bude společnost generovat několik desetiletí. Není však jisté, že zásoby surovin pod Kirunou tak dlouho vydrží. Na rozdíl od ropy a zemního plynu potenciální naleziště železné rudy nelze odhalit pomocí sofistikované technologie a geologických průzkumů. Existuje tedy teoretická možnost, že kirunský důl „vyschne“ ještě předtím, než se město vůbec stihne přestěhovat.
