Je to nervák, nezřídka popudlivý vůči dotazům novinářů, jenže plzeňští fanoušci ho milují, protože fotbalu rozumí jako málokdo. „Uhráli jsme Ligu mistrů. To byl náš cíl. Náš sen,“ prohlásil.
Plzeňský titul |
Když v říjnu 2008 přišel poprvé, Plzeň byla nicotným ostrůvkem na fotbalové mapě. Hráčům se musel v kabině představit, znal ho málokdo. Od soboty je trojnásobným mistrem, přičemž úspěch pokaždé opentlil postupem do Ligy mistrů. V letech 2011 a 2013 přes předkola, letos rovnou!
I proto – než vykročil na pódium – mu generální manažer Šádek pečlivě upravil slavnostní triko. Nebýt Vrby, není Plzeň. Jedině u něj se moderátor nemusel doprošovat davů, stadion spustil bez vyzvání a vděčně: „Pavééél Vrba, Pavééél Vrba.“
Čtyřiapadesátiletý trenér se třikrát uklonil jako herec před oponou, zamával a proklouzl do míst, kde na něj nebylo vidět. Zatímco hráči si naschvál stříkali šampaňské do vlasů, on se s rukou v kapse nevtíravě usmíval. Když se plzeňský šampion poprvé fotil v celku, Vrbu zastínil v první řadě skákající útočník Krmenčík. Napodruhé si v připravené slavobráně poklekl úplně do kraje, aby ukázal, že sláva patří jiným.
Jenže to on přinesl zlatý klíč. „Bez něj bychom nebyli nic. Naučil nás všechno,“ smekl Limberský.
Šádek se omlouvá Spartě a Slavii. Nechal jsem se unést, řekl plzeňský šéf |
Vrba je vizionář i detailista, který málokdy bývá spokojený. Však to potvrzoval i v sobotu. Zatímco Plzeň kráčela za potřebným vítězstvím nad Teplicemi, on se stejně rozčiloval. Ve chvíli, kdy Hubník s Hořavou nezvládli triviální základní rozehrávku a darovali míč soupeři, Vrba o sebe tlesknul dlaněmi, otočil se na podpatku a odplivnul si. A to jste měli vidět, jak se nervoval, když pak Teplice v 85. minutě snížily na 1:2. Remíza stačit nemusela.
Zatímco před necelými deseti lety dorazil víceméně jako pan Nikdo, teď je personou zvyklou na aplaus. Byť mu můžete vyčítat způsob, jakým odcházel k reprezentaci nebo později do ruské Machačkaly, na plzeňské štaci je král. Vzpomenete si, kdy poprvé veřejně vyhlásil, že kouká po titulu?
Stalo se 9. dubna 2011. Tehdy byla Plzeň v úžasném rozpuku a táhla za historickým zlatem. Nastřílela 70 gólů a útočnému stylu, kterému velel korpulentní kapitán Horváth, fandila celá republika. Pořád se čekalo, kdy Plzni dojde dech – a nedošel.
Tehdy stejně jako letos hráči vypsali sázku, že se nebudou holit, dokud nezískají titul. První tři ligové minuty odehrál dorostenec Krmenčík, aktuálně nejlepší střelec ligy. Obránci Rajtoral a Bystroň, kteří se loni oběsili, byli na vrcholu sil. Celá kabina byla plná vlků, kteří si užívali na hřišti i v civilu. Často až moc. Trenér Vrba býval před vyhrocenými zápasy tak nervózní, že si vždycky musel odběhnout na záchod.
Druhý titul 2013 měl jiné grády. Stále sice s Horváthovou delikátní levačkou, zato s daleko účelnějším fotbalem, při kterém se méně hazardovalo. Za vše mluví skóre 54:21.
Při titulu 2018 už Vrba musel bojovat proti všem. Vrátil se do stejné kabiny, jen v úplně jiné konstelaci. Zatímco původní vlčí doupě už tolik nezlobí, negativní reakce vůči Plzni sílí. Na cizích stadionech slýchá nadávky do zbohatlíků, kterým připískávají rozhodčí, a soupeři se můžou přetrhnout, aby favoritovi ukradli body. „Je to daň za úspěch,“ krčí Vrba rameny.
Navzdory tomu je znovu, potřetí, ve zlatém cíli.
