„Ještě nikdy jsem ho nevyhrál, vždycky tu byli bratři Vetešníci. Teď už se mi to povedlo a zrovna když tu nebyli, přitom bych si na ně víc než věřil,“ vyprávěl čerstvý národní šampion v kategorii lehkých vah.
Vraštil má za sebou dva starty na olympijských hrách v lodi, v minulé sezoně byl sedmý na mistrovství světa ve dvojce, trenažér je ale přeci jen trochu jiná disciplína.
A tak se letos rozhodl Vraštil vyhrát a také atakovat český rekord. To první vyšlo v čase 6:11, české maximum ale odolalo.
„Chyběly asi dvě a půl sekundy. Na ty dva kilometry to vypadá jako nic, ale je to ještě hodně. Člověk musí jet tři sta čtyři sta metrů mnohem lepší čísla než celý závod. Dobře, že jsem to zkusil. Dokázal jsem si, že na to pořád mám a hrozně jsem si závod užil,“ přiznává Vraštil a náladu mu zvedlo i posunutí osobního maxima o dvě vteřiny.
Je to strašná bolest i legrace
Po dojetí kterékoliv z kategorií bylo běžné vidět závodníky neschopné chůze a i při vyhlášení občas chyběl některý z oceněných kvůli zdravotní indispozici. Veslaři často chodí na hranici vlastních limitů.
Miroslav Vraštil při republikovém mistrovství na veslařském trenažéru.
„Je to podobné jako na lodi. Ale na trenažéru jsou ta čísla na displeji mnohem víc stresující, protože je tam vidět jakékoliv povolení. Jakmile se člověk uvolní, hned průměr klesá a každá sekunda nahoru dolů vás trochu rozhazuje, takže musíte udržet koncentraci, tempo.
Na vodě, když se člověk uvolní, tak se tolik nestane, loď pořád jede, takže můžete této zkušenosti využít. Je to jako lyžování, když se umí člověk sklouznout na lyži, stihne si i odpočinout. Ale trenažér nic neodpustí, ten je zlej,“ směje se.
Dobře ví o čem mluví, vždyť po projetí cílem se svalil na koberec a dlouho trvalo, než mohl znovu vstát.
„Asi je to normální. Čím je na tom člověk lépe a má na to víc fyzicky, dokáže se víc vydat. Trvá to pět deset minut, než svaly trochu splasknou a vzpamatujete se. Je pravda, že několik minut nemůžete ani chodit. Je to strašná bolest, ale zároveň i legrace,“ popisuje.
Nejlepší fyzické testy v životě
V pětatřiceti letech Vraštil zdaleka nekončí. Naopak stále patří v tréninkové skupině Dukly Praha mezi lídry. V minulé sezoně si vybojoval právo jezdit ve dvojce, letos sice bude muset své místo v olympijské disciplíně obhajovat, ale dělá vše pro to, aby mladé závodníky nechal za sebou.
„Vesměs všechny fyzické testy mám nejlepší, co jsem kdy měl, což už je v mých letech docela i zázrak, že se pořád zlepšuju. Ale hrozně si to užívám. Navíc mám novou přítelkyni a jsem s ní asi nejšťastnější, co jsem kdy byl,“ líčí bezprostředně.
Přiznává, že další z jeho lásek je rodné město. „Už jsem víc jak deset let v Praze na Dukle, ale v Olomouci pořád žiju. Mám to tu hrozně rád, je to pro mě srdcová záležitost, zatímco Praha je hektická a nikdy jsem se tam nechtěl natrvalo stěhovat. Vyrostl jsem v olomouckém klubu, tam už ale dlouhou dobu nechodím. Trénuju sám nebo u kamarádů v Drahlově,“ vypráví muž, který bude usilovat o start na olympiádě v Tokiu 2020.
Jméno Miroslav Vraštil by se tak pod pěti kruhy objevilo už pošesté. Jeho otec stejného jména také reprezentoval ve veslování na hrách v Mnichově 1972, v Montrealu 1976 a v Moskvě 1980. O Los Angeles o čtyři roky později ho navíc připravili komunisté.
V posledních dvaceti letech se věnuje ironmanu a veslování sleduje hlavně přes výkony svého syna. Ujít si nenechal ani jeho triumf na trenažérech.
„Táta samozřejmě neopomněl připomenout, že to mám po něm. Určitě jo. Nevím, jestli po něm mám nějaké fyzické předpoklady, přece jen je a vždycky byl mnohem svalnatější. Ale určitě v hlavě tu odvahu a bláznovství pro sport, a když už něco děláme, tak na plné pecky, to asi mám po něm,“ hlásí se k rodové zátěži Miroslav Vraštil mladší.
