O koncentračním táboře v Letech se v současnosti mluví především kvůli výrokům předsedy SPD Tomia Okamury, který prohlásil, že tábor nebyl oplocený. Později se za tato slova omluvil, uvedl však, že ho nikdo nehlídal a lidé se v něm mohli volně pohybovat. Co si o těchto tvrzeních myslíte?
To, co prohlásil pan Okamura, není pravda. Nezná dějiny, nic o tom neví. Nevidí si do huby, to řeknu otevřeně. Napsal jsem mu i na Facebook, ať se jde léčit do Bohnic. S takovým člověk se nemá cenu o tom vůbec bavit. Moje matka tam byla a říkala, že oplocený byl celý tábor, byl tam ostnatý plot a chodili tam ozbrojení čeští bachaři.
Maminka vám o pobytu v Letech vyprávěla?
Nás děti vždycky vyhnali z místnosti a ženský si vyprávěly mezi sebou. Mě to zajímalo, poslouchal jsem jako ostříž, co se tam dělo, co dělali se ženami, s dětmi. Ženy musely chodit do kamenolomu dřít jako koně, nedostaly najíst. Děti, když řvaly, nacpali do malinkých psích bud a nechali je tam třeba celou noc. Sestra Berta dostala v Letech tyfus. Bachař ji vzal za nohy a hodil do rybníka. Existuje o tom i kniha.
Tu knihu napsala vaše maminka?
Ano, byla nedostudovaná pedagožka. V roce 1984 se odstěhovala do Kanady a tam tu knihu napsala. Je to napsané perem, nikdy to oficiálně nevyšlo. Má ji u sebe má sestra a nechce mi ji poslat. Chtěl jsem, aby se vědělo, jak to bylo doopravdy. Ale bůh ví, jestli by to vůbec někdo vydal. Je tam hodně věcí, které jdou proti vládě a policii ještě z dob komunismu, kdy máma dostala sedm a půl roku vězení.
Jan HauerJan Hauer se narodil v roce 1947 v Olomouci. Pochází z rodu Sintů, takzvaných německých Romů. Maminka prošla koncentračním táborem v Letech u Písku, kde jí zemřela dcera, a ghettem v Terezíně. Tatínka za války věznilo gestapo, jeho první žena a čtyři děti zemřely v Osvětimi. Po válce byli oba rodiče vězněni kvůli podomnímu prodeji. Vyučil se brusičem. Pracoval v dolech, dělal řidiče nebo autojeřábníka. Zajímá se o osudy svých předků, zmapoval rodinnou historii až do roku 1745. Spoluvytvářel výstavu Zaniklý svět. |
Kdy a proč se dostala do vězení?
V roce 1949. Tenkrát byl zákon, že lidé nesměli na vesnicích nakupovat jídlo, všechno bylo na lístky. Oni obchodovali s různým zbožím, chytli je, zabavili jim veškerý majetek a zavřeli je. Táta dostal čtyři a půl a máma sedm a půl roku.
Vy jste pak se sourozenci zůstal u prarodičů?
Ne, nejdřív nás vzali do dětských domovů. Mě a mladší sestru poslali do ústavu u Mariánských Lázní, starší sestra, které bylo v té době pět, byla v Černovicích u Tábora. Pro mě a mladší sestru si přijel tátův bratr a odvezl si nás domů. Vychovával nás, než se naši vrátili z basy.
Takže jste tatínka pořádně poznal, až když vám bylo šest.
To je pravda. Vyrůstali jsme u tátových bratrů, jeden žil v Praze a jeden v Olomouci. Vždycky si nás vzali tak na dva roky.
Proč vaše maminka vlastně odešla do Kanady?
Byly tam sestry a vnoučata. Říkala, že v tomhle komunistickém bordelu se nedá žít.
Přijela se za vámi ještě někdy do Česka podívat?
Jenom na návštěvu. My už jsme se pak moc nestýkali. Nebyli jsme na ni moc zvyklí, vychovali nás naši strejdové a tety. Za celý život jsem jí snad neřekl mámo. Kdo se o nás pak staral, byl táta. Vrátil se v roce 1953 před měnovou reformou. Bydleli jsme v maringotce na Děkance na Praze 4. Staral se o nás, ráno nám dělal bílé kafe a chleba s máslem.
Dětství jste tedy strávil v maringotce?
Nebyli jsme tam dlouho. Táta si tenkrát vyměnil peníze, dostal třináct tisíc v nových penězích a někdo nám tu maringotku zapálil. Všechno shořelo. Dostali jsme byt v Kloboučnické ulici v Nuslích, pak se s námi odstěhoval do Olomouce. V roce 1957 se vrátila naše matka z basy a už to nedělalo dobrotu, hádali se. Táta odjel do Prahy, trvalo to asi rok, než jsem za ním utekl. Pak jsme u něj zůstali všichni.
Byl i váš tatínek za války nějak perzekuován?
Táta byl za Německa zavřený za nelegální držení zbraně. Někdo ho tenkrát udal. Prošel lágry v Brücku a Wroclawi, strávil tam čtyři a půl roku. Mezitím vzali jeho první ženu a čtyři děti a odvezli je do Osvětimi. Přijeli tam 23. března 1943 a během měsíce byli všichni pryč.
Dlouho po nich pátral. I poté co někde na ulici našel moji mámu, když se vrátila z Let a Terezína, a zůstali spolu. Projeli jsme spolu asi šest nebo sedm lágrů v Německu a Polsku, ale nic nenašel. Až později jsem se dozvěděl, jak přesně zemřeli, tátovi jsem to ale nikdy neřekl.
Zmínil jste, že vaše maminka byla v Terezíně.
Dostala tam tyfus a tuberkulózu. I když byla máma snědá, měla zelený oči jako brčál, tak Němci jí řekli, že není cikánka, a vyhodili ji. Nevím, jakým zázrakem se to stalo. Pak se dostala do Prahy, kde ji táta našel a odvezl do nemocnice.
Pocházíte z rodu Sintů. Jaký je rozdíl mezi Sinty a Romy?
Jsme pomíchaní z deseti národů celého světa. Naši lidé jsou bílí, u nás pomalu nenarazíte na tmavého člověka. Máme modré nebo zelené oči, zatímco prvním znakem Romů jsou černé oči. Nijak se jich ale nezříkáme, je to naše krevní skupina.
Máte i vlastní jazyk?
Máme. Romové nám nerozumí ani slovo, když začneme mluvit.
Mluvilo se tak i u vás doma?
Ne, táta se po válce bál komunistů. Hodně lidí nám říkalo, že jsme světský. Táta říkal: „Nechte to bejt, ať vám tak říkají, lepší než kdyby vám říkali cikáni, protože cikáni byli zavíraní v koncentrákách a komunisti teď nebudou dělat nic jinýho.“ Naučil jsem se mezi svými lidmi. Až dva tři roky před smrtí na mě začal táta mluvit naším jazykem.
Někteří jednotlivci i organizace podávají na Tomia Okamuru za jeho výroky trestní oznámení. Přidal jste se?
Přidal. Teď čekám na advokátku a půjdeme na výslech na policii. Myslím, že každý člověk, který to má v hlavě v pořádku, se přidá. To se nedá odpustit.
Jezdíte do Let?
Jezdím, vždy 13. května (v polovině května v Letech probíhá pietní akt k uctění památky romských obětí holokaustu, pozn. red.). Nejezdím tam každý měsíc, většinou když je nějaké výročí, když se něco děje. Zatím je to tam ostuda. Teď se bude prasečák konečně bourat. Na starost památník dostala paní Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury v Brně. Chce, abychom jí jako pamětníci a jejich potomci řekli, jak by to tam asi mělo vypadat.
Jak byste si místo představoval vy?
Já bych nechal na základech budov, co tam byly, postavit jejich repliky. Postavit tam křesťanský kříž a mohylu, na které by bylo napsáno: „Zde žili, byli mučeni a umírali naši lidé.“
