„Tábor byl obehnán dvoumetrovým plotem zakončeným ostnatým drátem,“ říká předseda výboru pro odškodnění romského holokaustu Čeněk Růžička. „Neuposlechnutí rozkazu nebo útěk mohl znamenat zastřelení,“ popisuje režim tábora.
Tamní řád byl jednoznačný. „Za útěk se trestalo spoutáním do želez. Nejdříve však chyceného vězně seřezali a byl zavřený do speciální budky, zároveň dostal menší příděly jídla. O žádném volném režimu nemohla být ani řeč,“ líčí Růžička.
On sám se narodil v roce 1946, jeho matka přežila letský tábor i vyhlazovací tábory v Osvětimi a Ravensbrücku. Většina jeho dalších příbuzných padla za oběť genocidy. „Moje maminka tam byla s celou svou rodinou vězněná, ztratila tam tatínka a své prvorozené děťátko, kterému byly čtyři měsíce. Mně se to osobně hodně dotýká a celé mé rodiny. Já to takto nechat nemohu,“ vzpomínal Růžička, který byl ve čtvrtek hostem Rozstřelu na iDNES.cz.
Okamura nejdříve zpochybňoval, že tábor byl hlídaný, a tvrdil, že se lidé mohli volně pohybovat. Pak své výroky upravil a konstatoval, že v plotě byly díry a tábor měl být hlídaný jen tehdy, když v něm zuřila tyfová epidemie. Jeho stranický kolega Miroslav Rozner Lety pro změnu označil za „neexistující pseudokoncentrák“.
Vítejte v pekle
Svědectví Čeňka Růžičky není ojedinělé. Historici i sami Romové shromažďují vzpomínky přeživších i jejich příbuzných. Záznamy vzpomínek vězňů je možné nalézt v mnoha institucích – od třeboňského archivu přes Muzeum romské kultury v Brně po archiv Paměti národa.
„Když jsme dojeli na místo, zjistila jsem, že je to vlastně cikánský tábor, vězení u vesnice Lety, místo za vysokým dřevěným plotem s ostnatými dráty, přeplněný romskými rodinami,“ vzpomínala pro server Romea nyní devadesátiletá paní Barbora. Velitel tábora podle ní pravidelně vítal nové Romy slovy: „Vy cikáni, pro vás jsou jen dvě místa, tady a v pekle.“
„Hned první den nám ostříhali vlasy, já je měla až do pasu a táta protestoval. Český dozorce, jmenoval se Baloun, holí, kterou nosili všichni dozorci, otce udeřil do tváře,“ vzpomínala, jak to v Letech vypadalo.
„Stále mám před očima scénu, kdy nás dozorci přivedli z práce do tábora a uviděli jsme jednu českou Romku viset za svázané ruce na takovém mučicím kůlu. Vysílením a bolestí omdlela, tak ji vězenkyně odvázaly a ošetřily. Čeští dozorci se na ni zaměřili a zanedlouho zemřela hlady a týráním,“ říká pamětnice.
Krutost českých dozorců
Vězni také často vzpomínají na krutost velitele tábora Janovského a dalších. „Nezapomenu na dozorce, jmenoval se Hejduk, velký, silný chlap, a ten si mladé Romky vodil do kanceláře a tam je bil a znásilňoval. Tohle dělali normálně i jiní dozorci, ale tenhle z nich byl nejhorší. A přesto, že si Romové, kteří se z koncentráků vrátili, na chování českých dozorců stěžovali, nikdo se tím nezabýval,“ vzpomíná.
Rovněž podle odborníků nemůže být pochyb, co se v Letech dělo. „Rodiny považované v dobovém diskurzu za ‚cikánské‘ byly v Letech hromadně internovány v období mezi srpnem 1942 a srpnem 1943, kdy se tábor oficiálně nazval Zigeunerlager I.,“ uvádí ředitelka Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová.
Lety byly založeny v srpnu 1940 jako kárný pracovní tábor pro odsouzené vězně. Pak se z něho stal od března 1942 sběrný tábor a od srpna 1942 to bylo místo, kde byli vězněni lidé považovaní protektorátními úřady za Cikány. Odtud byli posléze odvezeni do německých koncentračních táborů.
Tábor měl české dozorce i velení a byl po celou dobu své existence provozován protektorátními úřady. Po roce 1943 byl původní tábor srovnán se zemí. V jeho sousedství byl v 70. letech 20. století vybudován vepřín. O jeho vykoupení a zrušení loni rozhodla váda.
Stovky mrtvých
Podobný tábor fungoval i na Moravě, v Hodoníně u Kunštátu. Tam panovaly podobné podmínky jako v Letech. „Četníci se k nám chovali velmi přísně. Mlátili nás hlava nehlava. Kdyby mohli zabíjet, tak by to tam také dělali,“ zachytil historik Ctibor Nečas vzpomínky jednoho z vězňů. Desítky podobných svědectví zachycuje například jeho kniha Nemůžeme zapomenout.
Lety prošlo zhruba 1 300 osob, stejný počet i táborem v Hodoníně. V Letech zemřelo nejméně 326 osob, v Hodoníně 200, většinou na následky epidemií tyfu. Další cesta z obou táborů vedla do vyhlazovacích táborů, kde většina vězňů zahynula.
