Titulky o „hněvu, který vzplál“ zamlžují situaci, ale čísla jsou neúprosná: každý den je v ulicích palestinských měst méně a méně demonstrantů. A už první den, kdy jich bylo nejvíc, jich bylo málo.
KOMENTÁŘ: Trump smývá své hříchy, svým gestem ohrozil hlavně Izraelce |
Například v pátek, kdy měl být hlavní „den hněvu“, se protestů zúčastnilo jen na pět tisíc osob na Západním břehu i v Gaze. Demonstrovaly na třiceti místech, což je v průměru sto šedesát lidí na demonstraci. Ani v nejmenším to nepřipomíná začátek první nebo druhé intifády, palestinského povstání, kdy do ulic vyrážely desetitisíce lidí. I kdybychom nynější čísla vynásobili dvěma, sotva bychom dostali víc než jakousi intifádu light.
V sobotu se na Západním břehu zúčastnilo protestů asi šest set lidí na dvaceti místech, což je v průměru třicet osob na jeden protest. V Gaze jich bylo čtyři sta padesát na osmi místech. Paradoxně tak mnohem víc než Palestinci protestují proti rozhodnutí USA přiřknout Jeruzalém Izraeli muslimové jinde ve světě.
Palestinská apatie
Palestinská laxnost má řadu důvodů. Hlavní je, že lidé se nehrnou do třetí intifády, když viděli, že předchozí dvě byly k ničemu.
První byla zahájena přesně před třiceti lety a protáhla se na šest let, druhá začala v roce 2000 a trvala pět let. Celkem v nich zahynulo přes šest tisíc Palestinců. Ale jak je vidět ještě dnes, jejich oběť Palestince nijak neposunula k cíli, jímž je vytvoření státu s východním Jeruzalémem jako hlavním městem.
To je důvod, proč je většina Palestinců unavená a poněkud apatická. Už to není, co to bývalo: revoluční zápal vyprchal, mladí lidé nejsou organizovaní, nevidí plán, skutečného vůdce ani směr. Zkusili všechno, boj i jednání. Nic z toho nebylo. Na Západním břehu, jemuž se vede lépe než Gaze, se možná plíživě šíří rezignace, kterou však nikdo nepřizná, protože by to byla tuplovaná vlastizrada.
Také časy se změnily a politické siločáry s nimi. Palestinci zůstali opuštěni: dříve Arabové považovali za vlasteneckou povinnost aspoň předstírat zapálenost pro věc Palestiny, teď však mají úplně jiné starosti. Jejich svět je ve varu. Oni sami mají plné ruce práce, jak svrhávají vlastní i cizí vlády, nebo se je naopak snaží udržet. Jsou zaměstnáni tím, jak prosazují radikalismus, nebo mu naopak přistřihávají křídla – anebo obojí zároveň.
Zhasnou protesty jako svíčka?
Kromě toho se do sebe v boji o nadvládu nad Blízkým východem zaklesly dvě hlavní síly islámu, sunnité a šíité. Žíněnku mají v Sýrii, Jemenu a Iráku. Kdo by měl ještě čas zabývat se Palestinou, omezeným, zarezlým a neřešitelným problémem, který stejně nenosí žádné body.
Také mezi Palestinci není nikdo, kdo by zvedl prapor. Ani hnutí Hamas teď nepotřebuje válku s Izraelci, protože nemá peníze ani popularitu mezi lidmi.
Lidé protestovali u ambasády USA v Bejrútu, ve Švédsku hořela synagoga |
Klidně se může stát, že protesty za pár dní zhasnou jako svíčka. Že z nich nebude masové hnutí, jako byly dvě intifády. To by znamenalo, že by Donaldu Trumpovi jeho sázka na Jeruzalém vyšla, protože svět by se cítil hloupě, aby bojoval za Palestince, kteří by to sledovali v televizi al-Džazíra.
Může se samozřejmě stát, že to dopadne přesně naopak: stačí jen, aby nějaký incident zažehl veřejné mínění. Sarajevem první intifády byla srážka náklaďáku izraelské armády s jiným autem, v němž zahynuli čtyři Palestinci.
Zatím se však vývoj pohybuje k vyhasnutí demonstrací. Jak se věci opravdu mají, ukázalo včerejší odpoledne: stačilo, aby se na Manhattanu kdosi pokusil odpálit amatérskou nálož a agentury už zapomněly na Blízký východ a přinášely jen zprávy z New Yorku. Nepřišla ani zpráva, kolik Palestinců demonstrovalo. Možná i oni sledovali na CNN, co se děje na Manhattanu.
