Muzeum Zdeňka Buriana bylo otevřeno v roce 1992. Proč právě ve Štramberku?
Původně jsem to zkoušel v Kopřivnici, kde se Zdeněk Burian narodil, ale město nemělo pro muzeum vhodné prostory. Až ve Štramberku se to díky pochopení vedení města podařilo. Má to svou logiku, protože Burian byl velkým ctitelem našeho města a velmi rád se sem vracíval. Ostatně štramberská jeskyně Šipka byla pro něj prvotním inspiračním zdrojem, pokud jde o svět pravěku. Ve Štramberku strávil Burian prvních pět let svého života, bydlel na náměstí v domě, kde je dnes hotel Šipka, jen kousek od našeho muzea.
Obdivovatel Zdeňka Buriana Aleš Durčák
Zdeněk Burian byl velmi plodný autor. Existuje databáze všeho, co vytvořil?
Obávám se, že konečný seznam nikdy nevytvoříme. Zdeněk Burian nás totiž v tomto smyslu nepřestává překvapovat. Stále nacházíme nová díla a vzniká tak zvláštní paradox. Díky databázi umělcovy tvorby, kterou vedl za jeho života malířův odborný poradce doktor Mazák, víme o obrazech, které mistr fyzicky vytvořil, a zatím jsme je nenašli, ale kromě toho se objevují neznámá díla, o kterých není zmínka v žádných pramenech. Definitivní soupis je tedy dosud před námi. Burianovo dílo je rozeseto po celém světě. Je to skoro detektivní práce a je stále na co se těšit.
Jsou nějaké hrubé počty existujících děl?
Burian hovořil o zhruba patnácti tisících. Když velký znalec malířovy tvorby Vladimír Prokop začal po roce 1989 zpracovávat důkladnější katalogizaci, dospěl k nižší částce, ale je otázka, která díla do seznamu zařazovat. U Zdeňka Buriana můžeme kupř. i u skic, zejména akvarelových, hovořit o plnohodnotném výtvarném díle. Pak vzniká dilema, zda do soupisu řadit vedle konečných verzí i podobně kvalitní přípravné práce. Pokud budeme zařazovat i je, můžeme bez obav hovořit o mnohem vyšší celkové částce.
To je za jeden lidský život poměrně hodně…
Zdeněk Burian byl umělecky nesmírně aktivní a také velmi rychlý. Vytvářel ilustrace do knih paralelně s obrazy na zakázku. Byl pracovně neobyčejně vytížen. Začal v 16 letech a odešel v 76, takže měl za sebou plných 60 let tvůrčí práce. Vedle toho stačil založit rodinu, v manželství měl velice krásný vztah. Byl také vynikajícím kytaristou, to se málo ví, mohl se bez obav živit jako profesionální hráč. Na kytaru hrál denně, byl to pravidelný rituál. Když skončil malování, umyl štětce, schoval paletu, vzal kytaru, hrál a zpíval.
Zmínil jste, že hodně jeho děl je v zahraničních sbírkách. To je opravdu tak světově proslulý?
Do světového povědomí se dostal především díky svým vědeckým uměleckým rekonstrukcím pravěku. Knihy s touto tematikou vyšly ve více než 25 jazycích světa. První a nejslavnější filmová Godzilla byla vytvořena podle Burianových rekonstrukcí dinosaurů, Zemanův film Cesta do pravěku byl úspěšným oživením „ikonických“ malířových pláten. Buriana proto všude znají a respektují jako excelentního výtvarníka, který se nám pokusil přiblížit dnes již neexistující svět.
Zdeněk Burian
A jiná tvorba v zahraničí není známá?
Například dobrodružných burianovských knih vyšlo ve světě podstatně méně, což je velká škoda. Věřím však, že po 25 letech existence našeho muzea vědí čtenáři z celého světa o Burianovi více. Veřejností je sice dodnes vnímán především jako malíř pravěku, já se ale snažím tuto představu měnit. Malířovým šálkem čaje totiž byla především etnografie, které se věnoval od jedenácti let, a pak také portrétování. Mou snahou je tedy ukazovat Buriana i „jinak“, aby si jej lidé nespojovali jen s mamuty a dinosaury, ale vnímali jej i jako vynikajícího portrétistu, originálního ilustrátora nebo osobitého malíře volné tvorby apod.
Je tedy stále co o jeho osobě objevovat. Co zaujalo nejvíce vás?
Velmi mne mrzí, že v době, kdy tady Zdeněk Burian ještě byl, mu novináři kladli víceméně stejné otázky, kupříkladu jak vznikají rekonstrukce pravěkých zvířat a podobně. Zůstává tak nezodpovězena řada otázek, které mu nikdo nepoložil a které by mne velmi zajímaly. Díky tomu, že jsem měl tu čest přátelit se s akademickým malířem Gustavem Krumem, který pravidelně Zdeňka Buriana navštěvoval, dozvěděl jsem se tak mnoho zajímavých věcí, které Burian novinářům neměl důvod sdělovat.
Například?
Gustav Krum mi mimo jiné řekl, že Zdeněk Burian věřil v Animu mundi, celosvětovou duši, ať si pod tím představíme cokoliv. Věřil v univerzální Já, které je vším. Později se mi to potvrdilo, když jsem se dozvěděl, že Zdeněk Burian navštěvoval významného českého mystika doktora Eduarda Tomáše. Část dochované korespondence, ale i někteří autoři, kterým se výtvarně s láskou věnoval, naznačují malířův hluboký vztah k duchovnímu světu staré Indie, dokazuje to ostatně i malířova účast na přednášce Rabíndranátha Thákura a malířův portrét tohoto významného nositele indického kulturního odkazu. Zdeněk Burian, ačkoliv se proslavil jako tvůrce pravděpodobné podoby pravěku, měl k evoluční teorii jako takové spíše skeptický postoj.
Skutečně?
Tvrdil, že mu při rekonstrukci pravěkých zvířat vycházejí plně funkční, komplexní, respektive dokonalí tvorové, nikde žádné mezičlánky. Ve svých vzpomínkách na mistra Buriana to zaznamenal zakladatel zoologické zahrady ve Dvoře Králové Josef Vágner, který měl na věc podobný náhled. Osobnost Zdeňka Buriana mne proto neustále překvapuje, a to nejen svým dílem. Je zřejmé, že malíř zůstává do značné míry nepoznán.
Můžete odhalit i další oblasti jeho názorů a myšlení?
Měl velice odtažitý vztah k technice, které se raději vyhýbal, neměl kupříkladu rád auta. Bál se, že civilizace směřuje do míst, kterých se velmi obával. Přitom orientace technicistním směrem nebyla za jeho života tak patrná jako dnes. Ve svém vnitřním světě byl mnohem šťastnější s takzvanými primitivními národy, indiány, domorodci, s přírodními lidmi obecně. Primitivními v uvozovkách, protože podle jeho názoru byli právě oni pravými nositeli civilizace, protože matičce Zemi rozumějí daleko lépe než všichni technokraté, kteří Zemi mnohdy jen zneužívají. Měl hluboký vztah ke všemu živému, možná proto, že věřil v celosvětovou duši a v jednotu všeho. Nic z ničeho nevyčleňoval, vnímal vše jako celek. V jeho tvorbě je ta úcta vidět. Myslím si, že i tento postoj mu pomáhal vytvářet vysoce věrné rekonstrukce pravěkého života.
Zdeněk Burian maloval i různé vzdálené krajiny, přitom sám příliš necestoval…
Kromě toho, že byl v roce 1931 s rodinou v Itálii, nikdy z domova nevycestoval, přesto byl v duši nomádem. Jinak mu různé okolnosti, ať už režim nebo zdraví, cestování neumožňovaly. Měl dokonce nabídku od známého cestovatele Alberto Vojtěcha Friče, že by jej doprovodil na jeho cestě do Jižní Ameriky. Ale Frič, který na svých cestách přežil mnohá nebezpečí, se doma před expedicí zranil o pletivo králíkárny a zemřel na otravu krve.
Otázkou zůstává i obrovské množství děl, která po něm zůstala. Existuje kromě jeho píle i nějaké další vysvětlení?
Burian tvrdil, že obraz, který má vytvářet, vidí večer duševním zrakem před sebou hotov do posledního detailu, a druhý den ho maluje. Měl jsem možnost mluvit s člověkem, který třináct let strávil v umělcově blízkosti. Ptal jsem se jej, jestli za tu dobu někdy viděl Buriana malovat. Protože on vždy tvořil o samotě za zavřenými dveřmi, dokonce ani rodinní příslušníci u toho nebyli. Řekl mi, že jednou jedinkrát, kdy si zřejmě Burian myslel, že už není v místnosti, viděl, jak začíná malovat. Vypadalo to prý, jako by štětcem sundával z plátna vrstvu, pod kterou už byl hotový obraz. Tak rychle to vznikalo. Maloval neuvěřitelně jistými tahy. Jako by jen přenášel obraz ze své mysli na plátno. To vysvětluje i minimum retuší, které lze na originálech nalézt.
