Svítá a na hradu Hartenberg se probouzí skupina lidí. Na první pohled nemají mnoho společného - jsou různého věku, barev pleti a mluví různými jazyky. Minimálně jedna věc je ale spojuje. Mají za úkol starat se o hrad, na kterém pár týdnů žijí. Za chvíli proto vstanou, nasnídají se, chopí se nářadí a půjdou provádět různé renovační práce.
Právě Hartenberg je oblíbeným cílem dobrovolníků, kteří se každé léto sjíždí z celého světa do České republiky na workcampy, které pro ně pořádá sdružení INEX-SDA, organizace zabývající se mezinárodním dobrovolnictvím.
Sdružení ale zároveň posílá do světa na projekty partnerských zahraničních organizací přes devět set českých dobrovolníků. Ti si nejdříve v internetové databázi vyberou, v jaké zemi a na čem chtějí pracovat. Důležitá je také délka pobytu. Workcampy trvají obvykle dva týdny, je ale možné vycestovat až na rok. Po vyplnění přihlášky zaplatí registrační poplatek a obvykle do dvou týdnů se dozví, zda byli na workcamp přijati.
Zdá se, že mladí lidé jsou rádi na čerstvém vzduchu. „Vévodí manuální práce, renovace, ekologické práce, kdy si člověk odpočine v přírodě. Projekty jsou ale různé. Dá se pracovat s dětmi, seniory, máme také kulturně zaměřené projekty, organizace festivalů... jde o to, co koho láká,“ vysvětluje koordinátorka workcampů v České republice Renata Míchalová.
Dobrovolníci mají většinou zadarmo stravu a ubytování, na oplátku ale několik hodin denně pomáhají, s čím je potřeba. Po práci, která trvá v průměru šest hodin, dělají, co chtějí. Jezdí na výlety, seznamují se s místními nebo se učí vařit.
Německo jako častý cíl
Možná někoho překvapí, že ačkoliv je v nabídce třeba exotická Tanzanie nebo Nepál, nejčastější destinací, do které se čeští dobrovolníci vydávají, je přitom sousední Německo.
„Pro sedmnáctileté, osmnáctileté studenty je to leckdy první samostatný výjezd do zahraničí. Rodiče je často nechtějí pustit moc daleko,“ domnívá se Míchalová.
Za cennou zkušeností se podle ní ale nemusí jezdit daleko. „Sama jsem to zažila, myslela jsem si, že mi Německo nemá co nabídnout, a nakonec jsem byla překvapená, že tu zemi vlastně vůbec neznám,“ říká. V Německu je navíc nejvíc projektů a pořádají se tam i projekty pro teenagery, které jinde moc nejsou.
INEX-SDA
|
Nemalý zájem je ale naopak i o Českou republiku. Ročně se zde koná 39 workcampů a v rámci nich se cizinci zapojují do dění na vesnicích, ve kterých jsou workcampy zpravidla pořádány.
„Dělají tam renovační práce, podílí se na ekologických projektech v CHKO či v místních komunitách na vesnicích, dále máme sociálně zaměřené projekty,“ vypočítává Míchalová.
Cizinci jsou často v kontaktu s místními. Ti na ně prý reagují různě - buď je cizinci vůbec nezajímají, nebo se k nim naopak chovají pohostinně či se dokonce snaží aktivně zapojit. S projevy xenofobie se dobrovolnice prý nepotkaly.
„Když projekt pořádáme poprvé, panují předem obavy, ale když lidé přijedou, většinou se místní chovají vstřícně, se skupinou se chtějí třeba jen ze zvědavosti potkat. Pro mnohé lidi z místa konání workcampu je to možná poprvé, kdy se mohou potkat s lidmi z druhé strany světa,“ říká Míchalová. Často prý také dochází k tomu, že místní přistupují k cizincům s ostražitostí, ale když se s cizinci seznámí, změní názor. „Workcampy proto považujeme za nástroj prevence vůči xenofobii,“ dodává vedoucí workcampů Lucie Horáková.
Právě na zmíněný hrad Hartenberg jezdí dobrovolníci už asi deset let. V Holešově na Moravě zase renovují židovský hřbitov a udržují hroby nebo se podílí na organizaci festivalu židovské kultury. Další projekt je například v Ústí nad Labem, kde dobrovolníci pracují s dětmi ve vyloučených lokalitách.
Většinou spí přímo na místě, na kterém se workcamp koná, například ve školách, skautských základnách či ubytovnách. Jiné je to na projektu Back to Nature, kde dobrovolníci pobývají v lese jedenáct kilometrů od civilizace a spí v týpí. A právě takové podmínky svádí ke sblížení. Snad na každém workcampu se prý odehraje nějaká ta „love story“, patří to k tomu stejně jako konflikty uvnitř skupiny.
Dobrovolničit lze i na vozíčku
Do světa mohou ale vyjet i dobrovolníci, kteří mají nějaké znevýhodnění. „Vyhledáváme organizace, kteří pracují s lidmi, kteří jsou nějak znevýhodněni - ať už sociálně (jsou z dětského domova), na vozíčku, neslyšící, s lehkým mentálním postižením a podobně,“ říká Míchalová.
Úkolem organizace je vytipovat vhodný projekt pro daného dobrovolníka na základě jeho individuálních potřeb. „Je důležité, že lidé se znevýhodněním dobrovolnictvím získávají dost sebevědomí a posilují si sebedůvěru. Mohou na sobě pracovat, rozvíjet si jazyk, dobrovolnictvím rostou. Jenom to, že mohou vyjet do Španělska na workcamp, je pro ně zásadní,“ říká Horáková.
INEX-SDA loni ve výjezdu podpořila dvě slečny, které onemocněly mozkovou obrnou. „Byla jsem na dvou krátkodobých workcampech v Itálii a ve Francii, také jsem se zúčastnila ročního dobrovolnického projektu v rámci Evropské dobrovolné služby, v Česku jsem působila jako vedoucí. Byla to pro mě důležitá zkušenost. Jsem zdravotně hendikepovaná a odmala se mi pořád snažil někdo pomoct. Na vysoké škole jsem se proto rozhodla, že i já bych byla ráda tím, kdo tu pomoc dává,“ vypráví Hana Roubíčková, která má dětskou mozkovou obrnu od narození.
„Workcampy mi dodaly sebevědomí, mohla jsem komunikovat anglicky, jsem schopná si sama něco uvařit a zároveň jsem i užitečná v rámci komunity. Jako vedoucí jsem se naučila, že je těžké zavděčit se všem, co se týče jídla nebo náplně práce. Na druhou stranu i kritika znamená seberozvoj, můžete díky ní přemýšlet, jak to příště udělat lépe,“ dodává.
Workcamp pro lidi se znevýhodněním je velká výzva nejen pro samotné dobrovolníky, ale i pro vedoucí. „Ne každý má cit pro to pracovat s člověkem se znevýhodněním, proto hledáme leadery, kteří dokážou vytvořit nejlepší podmínky pro všechny,“ uzavírá Horáková. Další takový bezbariérový workcamp se bude konat na přelomu srpna a září v Hlásnici na Olomoucku.
