Ve svých 55 letech se teď Ludvig vrátil do rodného Liberce, kde sídlí jeho srdeční klub: Bílí Tygři. „Nechci, aby to znělo velkohubě, ale v zámoří jsem se naučil strašně moc a cítím nutnost to někomu předat,“ říká Jan Ludvig, který začal v Liberci působit jako kouč individuálního rozvoje hráčů a také scout. „Spousta věcí se tady dělá skvěle, dokonce líp než v Americe, ale když se k tomu přidá ještě pár věciček, které fungují v NHL, tak to bude fantastické.“
V Liberci jste krátce působil už před 16 lety, když tým ještě hrál ve druhé nejvyšší soutěži. V tehdejším rozhovoru, který jsme spolu dělali do MF DNES, jste jako první přišel s tím, že chcete do roka v Liberci extraligu, což se pak vyplnilo. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Nevím, jestli to byla úplně moje myšlenka. Spíš jsme se na tom shodli s prezidentem klubu Petrem Syrovátkem. On byl předtím s rodinou za mnou v Kanadě a chodili jsme spolu hrát hokej na jezero. A jednou jsme se na sebe podívali a řekli si, že by bylo hezké mít v Liberci extraligu. Tam někde to začalo. No a jak jsme chodili na to jezero, tak mi Petr lichotil, že bych ještě mohl hrát profesionální hokej. Já tehdy už kvůli zranění kolena dávno nehrál, ale řekl jsem: „Potrénuju, přijedu a uvidíme. Když to nepůjde, vezmu si kravatu a posadím se do kanceláře.“
Jan LudvigNarodil se 17. září 1961 v Liberci, kde také udělal první hokejové krůčky. V roce 1981 už coby hráč Litvínova a mládežnický reprezentant emigroval do zámoří, kde se usadil a uplatnil se jako křídelní útočník ve velkém hokeji. V kanadsko-americké NHL odehrál v dresu New Jersey a Buffala celkem 314 zápasů, v nichž nastřílel 54 gólů a přidal 87 asistencí. Kariéru mu už ve 27 letech ukončilo zranění kolena. Poté se dal na dráhu hráčského scouta pro New Jersey Devils, kde působil až do letošního roku. Nyní se rozhodl k návratu do Liberce, kde začal pracovat jako kouč individuálního rozvoje a scout. Má tři syny a dvě dcery. |
Ale nakonec jste se z Liberce zase rychle vytratil a vrátil se za moře. Proč?
Důvodů bylo víc. Jednak jsem si v jednom zápase při menší potyčce utrhl vazy na prstu. No a když si sáhnu do svědomí, tak musím uznat, že jsem byl tehdy asi trochu hrr. Chtěl jsem všechno hned. Dneska je v tom míň euforie, ale zato víc mozku.
Liberec tenkrát trénoval začínající Josef Jandač, dnešní kouč reprezentace. Jak jste vycházeli?
Od začátku jsem viděl, že Pepa je ambiciózní a ohromně rozumí strategii evropského hokeje, ale možná úplně nedoceňoval filozofii válčení v NHL. Do nějakého bodu jsme komunikovali velice dobře, ale pak jsem ucítil, že bych tady napáchal asi víc škody než užitku. A tak jsem odešel. Nebyla na to prostě ta správná doba. Nikoho neviním, jen sebe. A Pepa pak dostal Tygry do extraligy, klobouk dolů.
A po odchodu z Liberce jste se zase vrátil k práci scouta pro New Jersey?
Ano, strávil jsem tam celkem 32 let. Nejdřív jsem byl scout na částečný úvazek, pak mě můj boss Lou Lamoriello, což je obrovská osobnost NHL, najal naplno. Dělal jsem tam až do letošního roku, teď mají nový management, do kterého přivedli hodně lidí z Pittsburghu.
V zámoří jste prožil většinu života. Proč se teď vracíte natrvalo pod Ještěd?
Víte, jedním z mindráků nás emigrantů, kteří jsme za komunismu utekli ze země, byli rodiče. Když jsem tenkrát odcházel, myslel jsem, že už se nebudu moct nikdy vrátit. A celou dobu jsem přemýšlel, co se stane, až budou rodiče staří a budou potřebovat pomoc. No a to je jeden důvod, proč jsem se vrátil. Rodičům je už přes osmdesát a já jsem s nimi za posledních 37 let strávil dohromady sotva pár týdnů. Udělali pro mě hrozně moc a teď jim to chci vrátit. No a druhý důvod je liberecký hokej. Nechci, aby to znělo velkohubě, ale v zámoří jsem se naučil strašně moc a cítím nutnost to někomu předat. Spousta věcí se tady dělá skvěle, dokonce líp než v Americe, ale když se k tomu přidá ještě pár věciček, které fungují v NHL, tak to bude fantastické.
Můžete srovnat Liberec před těmi 16 lety, kdy jste tu působil, a nyní?
Je to obrovský rozdíl ve všem. Jedno ale zůstává stejné: všechno začíná a končí u Petra Syrovátka, jehož jsem velkým fandou. A na rovinu: kdyby tady dneska nebyl trenér Filip Pešán a lidi, které do hokeje přivedl, tak bych tady nebyl ani já.
Vy jste si kdysi s dnešním koučem Pešánem dokonce zahráli v jedné lajně, viďte?
Ano. Říkal jsem tehdy trenérovi Pepovi Jandačovi: „Nedávej mě do první lajny, už na to nemám. Dej mě do čtvrté s mladými kluky a já je budu učit válčit.“ A shodou okolností jedním z těch mladých byl Filip Pešán. Pak za mnou jezdil do zámoří na kempy a bral jsem ho s sebou scoutovat. On se stále zlepšoval, ale pak si v Liberci prošel těžkými časy. Troufnu si tvrdit, že jinde by ho vedení zašmiklo a už by o něm nikdo neslyšel. To by ale byla hrozná škoda. Fakt dobří koučové se totiž podle mě narodí s něčím, co se nedá naučit. A to právě Filip má. Nebojí se uvažovat mimo zavedené škatulky.
Budete teď s koučem Pešánem stát při zápasech na střídačce?
Ne ne. Moje oficiální pozice je development coach. To je v podstatě individuální práce s hráči před a po tréninku. Mám z toho skvělý pocit. Kluci mě berou, připadá mi, jako bych tady byl snad sto let. Moje práce se odehrává na úrovni celého klubu - od malých dětí přes juniory a farmu v Benátkách. Chci hráčům předávat věci, o kterých vím, že v NHL fungují. Spousta věcí se tady v Česku dělá skvěle mezi modrými čarami, ale zápasy se rozhodují před brankami. A tam se máme od Kanaďanů co učit. Co jim chybí na dovednostech, doženou srdcem, obětavostí, charakterem a válečnictvím.
To chcete teď libereckým hráčům vštěpovat?
V Kanadě se hráč v play-off vrhne obličejem do střely a pak si posbírá zuby do hrsti. Když se podíváte, jak na konci Stanley Cupu borci vycházejí z kabiny, tak půlka jich ani nemůže chodit. V Kanadě to lidi mají v sobě: chodí do kostela a na stadion, hokej je tam náboženství.
Liberec v posledních letech válí, ale letos se značně omladil. Jak odhadujete jeho sílu?
Největší síla ve všech kolektivních sportech spočívá v týmu. A tam vidím v Liberci obrovskou sílu. A chtěl bych, abychom měli i týmovou tvrdost. Za mých časů měl každý tým na konci střídačky těžké váhy a ty se šly dvakrát za zápas poprat. Dneska je trendem týmová tvrdost, takže i ti šikovní hráči musí občas zahrát do těla, a když se něco semele, měli by se bránit. To všechno je součást hokejové strategie a válčení.
