„To slovo nikdo nikdy neslyšel. Mohly jsme se jen dohadovat, co ten sex je, a hádaly jsme, že nemá moc dobrý význam,“ vysvětlovala někdejší aktivistka Výboru sovětských žen Ljudmila Ivanovová reportérce stanice BBC zrod okřídlené věty.
Když si tehdy seniorka z Bostonu přes oceán stěžovala, že v televizní reklamě je plno sexu, a ptala se, jak je tomu v Sovětském svazu, chtěla prý Ivanovová do mikrofonu říci, že „v SSSR sex nemáme, máme lásku“. Ale kousek věty patrně střihač ve studiu později odstranil, než se záznam „telemostu“ mezi Bostonem a tehdejším Leningradem (nyní Petrohradem) dostal v létě 1986 na sovětské obrazovky.
„Jakmile jsem řekla, že v SSSR sex neexistuje, vypukl takový řehot, že už nic víc slyšet nebylo,“ připouští Ivanovová. Hned se lekla, že řekla něco, co neměla, že ji za to potrestají a možná přijde i o prestižní místo hotelové vedoucí u cestovní kanceláře Inturist.
„Vyletělo to ze mě samo od sebe,“ tvrdí s tím, že asi příliš podlehla instruktáži, že sovětské ženy mají odmítat a popírat vše, co řeknou Američanky, které se budou snažit je zaskočit a přitlačit ke zdi. Vždyť v té době sovětští vojáci válčili v Afghánistánu.
Lidé se ve studiu smáli jako blázni, vzpomíná moderátor
Za čtvrtstoletí působení v ženské organizaci si natolik zvykla „hájit vlast alespoň slovy, když ne zbraní“, že sáhla po mikrofonu, aby Američance odpověděla. Tou dobou v Sovětském svazu „nebylo ani porno, ani reklama“, sexuální výchova se neodehrávala ani ve školách, ani v rodinách a milostný život se pečlivě utajoval.
„Američanky přišly v tričkách a džínách, naprosto neupravené – jak se říkalo, nečesané, nemyté, chovaly se drze, žvýkaly žvýkačky. To byl první šok. My všechny jsme byly řádně upravené a šíleně napjaté, odhodlané hájit vlast,“ vzpomíná někdejší aktivistka, která si na natáčení vypůjčila od matky zlatou brož a dva dny šila. Některé její krajanky se prý chystaly ještě déle.
„Pořad nebyl politicky výbušný, ale větu, že sex nemáme, si zapamatoval každý,“ vzpomíná tehdejší ruský moderátor Vladimir Pozner. „Talkshow“ byla ve své době tak převratná, že se na ni dívalo přinejmenším 150 milionů diváků; sám tehdy dostal 77 tisíc dopisů.
„Mnozí mi psali: uviděli jsme z odstupu sami sebe, viděli jsme vlastní tvář – a nelíbilo se nám to, co jsme viděli,“ poznamenal Pozner. Američané totiž bezstarostně říkali, co si mysleli, zatímco Sověti se před kamerou báli, aby neřekli něco nesprávného. A Ljudmila Ivanovová se podle něj „držela linie“ i bez nějakého školení. Už ji nikdo nenechal dopovědět, že v Sovětském svazu není sex v televizi. „To byla naprostá pravda,“ říká Pozner.
„Ale ta věta byla tak směšná, že se lidé ve studiu smáli jako blázni.“ Lidé pak na Ivanovovou na ulici pokřikovali a ptali se jí, jak je na tom se sexem, a na schůzi komunistické organizace jí vyčetli, jak mohla jako vdaná žena a vzorná pracovnice něco takového plácnout. Poznerovi si nakonec postěžovala, že je to tak nesnesitelné, že by chtěla emigrovat.
