Když se řekne provinční klub, tak se v Iberostar nemohou moc ošívat. Vždyť v konečné tabulce španělské ligy ještě nikdy neměli víc výher než porážek a zatím si jen jedinkrát zahráli play-off. Místo mezi elitou získali teprve před pěti lety, přenechalo jim ho krachující Lucentum Alicante.
Ale letos je všechno jinak.
Ještě nedávno se klub ze stopadesátitisícového San Cristóbal de La Laguna vyhříval na čele pořadí španělské ACB. Ne Real Madrid, ne FC Barcelona. Ani euroligová Baskonia. A ani eurocupoví finalisté Valencia a Unicaja Málaga.
Iberostar Tenerife.
V dubnu však v klubu prožili výsledkovou krizi a po pěti porážkách ze šesti utkání se propadali a propadali, zatím na šesté místo.
Ale i to je víc, než se podařilo kdykoli v jeho minulosti.
Tyto nezdary byly patrně položeny na oltář vyššího cíle. Titulu z Ligy mistrů. V ní totiž Tenerife nezaváhalo, zvlášť doma jeho betonová defenziva funguje spolehlivě.
Už v momentě, kdy se stal klub z ostrova Tenerife hostitelem Final Four, obsadil se do pozice hlavního kandidáta na titul. A tohle přání, před sezonou jenom sen, pro své horkokrevné fanoušky poslední dubnový den naplnil.
V semifinále si vcelku bezpečně poradil s italskými Benátkami 67:58. Ve finále se musel sklonit turecký Banvit Bandirma. Španělé byli neustále ve vedení, v poslední minutě ho trojkou potvrdil Davin White, když zajistil šestibodový odstup. Skončilo to 63:59.
K tradiční síle na obranné polovině tentokrát Tenerife v první půli přidalo i ofenzivní prvek - proměnilo osm trojek ze třinácti střel.
Velkou zásluhu na tom měl finálový hrdina Marius Grigonis. Čerstvě třiadvacetiletý talent z líhně Žalgirisu byl nakonec nejlepším střelcem s 18 body, když trefil šest z deseti pokusů. Po zápase si mohl v litevské vlajce doběhnout pro ocenění určené nejužitečnějšímu hráči finálového souboje.
„Neuvěřitelný rok,“ usmíval se blonďák z Pobaltí po finále. „Že jsme cestu Ligou mistrů dotáhli k titulu? Prostě neuvěřitelné. Takový je celý rok pro našich dvanáct hráčů a trenéry,“ poznamenal.
A pak se šel zapojit o hlučných jihoevropsko-západoafrických oslav, trvajících po celou noc. Po nich přišlo vyspávání a po něm sladké probouzení.
Ale vypíchnout jedno jméno při tažení touto sezonou nejde. Baskický trenér Txus Vidorreta a klubové vedení namixovali pestrý národnostní koktejl.
Od španělských veteránů Rodriga San Miguela (32 let), Frana Vázqueze (34 let) a Javiera Beirána (29 let) přes ještě zkušenější Američany Tariqa Kirksaye (37 let), Davina Whitea (35 let) a o něco mladšího Tima Abromaitise (27 let), Kanaďana s nizozemským pasem Aarona Doornekampa (31 let) a Argentince s italským pasem Nicoláse Richottiho (30 let) až po Řeka Jorgose Bogrise (28 let). V rolích mladíků - ve 23 letech však už spíše falešných - se v Tenerife nacházejí Grigonis a Senegalec Mamadou Niang.
Tyto hráče jedno spojuje: žádný z nich není slavný, žádný z nich nikdy kdovíjak nevynikl. Vázquez má sice mezinárodně známé jméno, v jednom týmu s Lubošem Bartoněm pro FC Barcelona vyhrál Euroligu, jenže i u něj platí charakteristika pana postradatelného.
Před touto sezonou chtěli Vázquezovi v Málaze prudce snížit plat, on zvažoval konec kariéry. Ale kouč Vidorreta o něj hodně stál a vábil ho na Kanárské ostrovy.
San Miguel se tetelí blahem, že si v klubu váží jeho práce, kterou do statistik nezapíšeš.
Richotti je vděčný, že dostal šanci, když ho v béčku Realu Madrid ničila série zranění.
Bogris měl v Řecku pověst hráče, který neposlouchá trenéry.
Kirksaye vrátilo Tenerife do evropského basketbalu, naposledy hrál v Angole.
A tak by šlo pokračovat dál.
No me despierten de este sueño! #vamoscanarias #Campeones https://t.co/ECtKgF7nnA
Že se může povést něco velkého, to trenér Vidorreta vycítil rychle. „Když se loni v červnu objevila šance na Ligu mistrů, uvědomili jsme si, že bychom ji mohli vyhrát. Přes léto se nám podařilo poskládat dobrý kádr a využili jsme momentu překvapení.“
Bez Vidorretových netradičních metod by to ale možná nevyšlo.
„Před prvním tréninkem za mnou Txus přišel a řekl mi, že se musím víc usmívat. Že vypadám smutně a frustrovaně, že si to neužívám. Pak mě objal a já se celý den smál,“ popsal jednu z nich Davin White.
„My žádné hvězdy nemáme, zato řadu kvalitních a zkušených hráčů, kterým to skvěle klape. Rozumíme si, dobré základy dostal tým už v minulých letech,“ popisuje cestu za úspěchem rozehrávač San Miguel. „Během sezony naše ambice vzrůstaly. Už věříme, že se může stát cokoli.“
Černá práce přinesla zlatý úspěch.
Začalo to trucováním
Jak říká San Miguel, v Iberostar Tenerife měli loni v létě na čem stavět. Za pět let ve španělské ACB se klub podařilo stabilizovat.
A přitom takhle vysoké ambice v La Laguně rozhodně neměli. Začínali v roce 1994 jako trucpodnik. To když basketbalový klub CB Canarias krachoval a vedení se rozhodlo sloučit se s jinými oddíly na ostrově Tenerife, aby udrželo druhou ligu.
Pár odpadlíků to ale vidělo jinak, složili tým vlastní a z páté ligy se vydrápali až do té nejvyšší. A nakonec k historickému zápisu v Lize mistrů. I španělské velkokluby, které patří k nejbohatším na kontinentu, už zjistily, že na Tenerife se pro vítězství nelétá.
A co dál? Iberostar Tenerife je jen jednu výhru od další trofeje. V září se utká s Guaros de Lara o Intercontinental Cup. Venezuelští basketbalisté i letos ovládli Ligu de las Américas, a tak budou loňský úspěch v mezikontinentálním soupeření obhajovat. Proti tomu však bude parta matadorů z Kanárských ostrovů.
