Kdy jste poprvé zaznamenala českou kinematografii?
Už když jsem byla malá, jsme české filmy oceňovali. Hlavně můj otec, který říkal, že pokud chceme vidět dobré filmy, měli bychom se dívat na ty české. Díla Miloše Formana nebo Jana Švankmajera jsou skutečné klenoty. Vyrostla jsem se starými českými filmy, ale nikdy mě nenapadlo, že bych někdy pracovala s českými režiséry.
Labina Mitevska jako Vesna ve filmu Samotáři.
Kdy se to změnilo?
Na filmovém festivalu Cottbus v Německu jsem se seznámila s režisérem Petrem Zelenkou. Viděla jsem tam jeho film Knoflíkáři a úplně jsem si ho zamilovala. Otevřelo mi to nové obzory, poznala jsem novou generaci českých tvůrců. Pak jsem dostala nabídku pracovat s ním a Davidem Ondříčkem na Samotářích.
Znala jste v té době některé české herce, kteří ve filmu také hráli?
Ne, vůbec nikoho, jen Petra Zelenku a Davida Ondříčka. Ale bylo to úžasné natáčení. Šla z toho spousta energie, ti lidé byli krásní i zevnitř. Hodně jsme se nasmáli, byla to hrozná legrace. Ale takový byl scénář. A dostali jsme prostor postavy i utvářet, byl to tvůrčí proces.
Jak se tedy tvořila vaše postava Vesny?
Petr Zelenka mi poměrně dlouho dopředu poslal scénář. Vesna měla být původně Američanka, ale my jsme se dohodli, že bude lepší, když bude Makedonka. Přišlo nám to zajímavější.
Některé hlášky z filmu u nás zlidověly. Co si z filmu vybavujete vy? Máte třeba nějakou oblíbenou scénu?
Nevybavím si nic konkrétního. Já filmy, ve kterých hraju, většinou vidím jen jednou nebo dvakrát. Nerada se na sebe koukám, vždycky dokážu najít něco, co se dalo udělat lépe. Ale Samotáře mám ráda. Teď jsem je po mnoha letech někde viděla a byla jsem až překvapená, jak dobrý film to je. Pokud si to člověk řekne i po tolika letech, něco už to znamená.
Do Česka občas přijíždíte. Poznávají vás lidé ještě dnes?
Zrovna při cestě letadlem na festival Finále se mě ptala letuška, jestli jsem to já. Samotáři jsou její oblíbený film. Potěšilo mě to. Je příjemné, když si i po takové době lidé pamatují váš obličej a film má takový vliv. Myslím, že vznikl opravdu kultovní film, nekomerční, ale hodně zajímavý. Svým způsobem trochu připomíná Trainspotting. Je sice úplně odlišný, ale také je takový cool a je o mladé ztracené generaci, která se snaží vypořádat se světem.
Jste ještě v kontaktu s někým ze Samotářů?
Jen s Petrem Zelenkou si občas napíšeme a na festivalech občas potkám některé z herců. Vždy je to úžasné setkání. Je to zvláštní, díky internetu je kontakt s lidmi snadný, ale ve stejnou dobu má člověk tolik práce, že kolikrát na to není čas. Ale nevadí mi to, zvykla jsem si. Pokaždé když dělám film, získám tím vlastně i novou rodinu. A i když někoho nevidím dva tři roky, blízkost zůstává.
Kdy jste se rozhodla spojit svůj život s filmem? Váš první snímek Před deštěm vznikl v roce 1994, získal Zlatého lva v Benátkách a nominaci na Oscara.
Já jsem se jako mladá hodně zajímala o umění, chodila jsem na koncerty, do divadel, na výstavy. Když jsem slyšela, že v Makedonii natáčejí nový film, šla jsem se zeptat, jestli bych jim nemohla s něčím na den dva pomoct. Zajímal mě proces natáčení, to jsem neznala. Oni si mě vyfotili, říkali, že bych si možná mohla zahrát v komparzu. Procházela jsem kolečkem castingů, ale vůbec netušila, že bych mohla dostat roli. Myslela jsem, že jde o komparz. Po dvou měsících si mě vybrali a můj život se změnil. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala do tak úspěšného filmu. Věděla jsem, že chci u filmu zůstat, ale ještě nějakou dobu jsem si nebyla jistá, jestli chci hrát. Ulevilo se mi, až když jsem se rozhodla, že nemusím dělat všechno. Pro mě je to nejlepší profese. Není to jednoduché, ale proces vytváření je nesmírně vzrušující.
