Jen pro ilustraci, tak rychle to mezi auty zvládnou jen speciály typu Lamborghini Aventador.
Italský přístup
S lehkými obavami nasedám na italský cruiser od Ducati a mačkám tlačítko DPL – Ducati Power Launch. Podle návodu na displeji elektronický startovní asistent umožňuje dát plný plyn a prostě pustit spojku. A pak už se jen opravdu pořádně držet řídítek, protože mašina sama pošle do zběsilého rozjezdu přesně tolik výkonu, aby přední kolo jen lehce poskakovalo nad asfaltem. Tak tohle je opravdu působivá ukázka přístupu à la Ducati, ale dává to u cruiserů vůbec smysl?
Ducati X-Diavel je nádherná mašina, která po světě posbírala několik prestižních designových cen. Konstrukčně vychází ze standardního dragsterově laděného modelu Diavel, ale dostala štíhlejší tvary a špičatou zadní část působivě vyzdviženou do vzduchu. Příhradový rám i motor jsou ze strany odkryté a broušené prolisy na motoru dokonale ladí s loukotěmi kol a s koncovkami výfuku. Při pohledu zepředu zase zaujme ledkové denní svícení, které také umí dát najevo, že přijíždí něco speciálního. Jo, Italové prostě design umí a platí to od umění a módy, až po auta a motorky.
Pekelník
Agresivní dvouválec do L o objemu 1 262 cm³ s variabilním časováním ventilů a desmodromickými rozvody si říká Testastretta a svoji pouť začal jako sběratel superbikových titulů na závodních okruzích. Pro použití v X-Diavelu je sice zkrocený na 156 koní, ty ale dosahuje až v 9 500 otáčkách. Maximální točivý moment 128 Nm nastupuje už v pěti tisících, no a mezi těmito hodnotami na otáčkoměru se odehrává peklo.
Krátkozdvihový buchar s kompresním poměrem 13:1 v ničem nepřipomíná rozvážné V-Twiny konkurence a zuřivě se žene do otáček a tahá za ruce sevřené na řídítkách. Naopak ve městě se trápí na jedničku a i přes vyladěné vstřikování a přidání druhé svíčky na každý válec sebou trochu škube. Ten dojem zesiluje i přenos na zadní kolo ozubeným řemenem, který se přeci jen „tvrdší“ než obvyklý řetěz.
Superbike
Už nasednutí na tuhle mašinu je zvláštní pocit, protože stupačky nejsou dole, kde byste je intuitivně hledali, nohy musíte natáhnout dopředu. Geometrie motorky je úplně jiná a dobrou zprávou je, že lze zvolit jeden ze tří typů sedla, snadno měnit polohu řídítek a stupaček a nastavit si mašinu přesně podle sebe. Další nastavení nás čeká na barevné digitální TFT přístrojovce, kde si vyberete charakter záběru motoru, úroveň kontroly trakce, nastavení ABS s možností aktivace i v náklonu v zatáčce, nebo třeba již zmíněného startovního asistenta Ducati Power Launch. Klíček po kapsách hledat nemusím, v této cenové kategorii nad půl milionu korun už je standardem bezklíčové zapalování.
Řazení rychlostí šestistupňové převodovky vyžaduje razantní zaklapnutí řadičky, při ledabylém povelu mě hned na začátku nachytal falešný neutrál. Na X-Diavelu je všechno hodně radikální a tvrdé, prostě „superbikové“. Odpružení je dělané spíš na kvalitní povrch a na našich silnicích si jezdec většinu děr pořádně „vychutná“ v podobě kopanců do zad. A co teprve krátké svezení se spolujezdcem, tady už odpružení opravdu nestíhá. Ale X-Diavel je i přes klamavou opěrku spolujezdkyně jednoznačně jednomístná záležitost!
Agresivní a chraplavý tenor doprovázející vytáčení motoru vám zaručeně zrychlí tep a po zavření plynu motocykl odpoví démonickým zklamaným aúúúúúúúúúúúú, kterým protestuje proti snížení tempa. Tomuto živočišnému a vášnivému soundtracku více než úspěšně sekunduje úžasná reakce motoru Diavelu. Hlavním hitem a výhodou tohoto motoru před ostatními je ale okamžitá reakce motoru, hlavně na nejagresivnější režim Sport. Pohlaďte dlaní plynovou rukojeť a mašina vystřelí dopředu a ukáže přitom takové svaly a hromový zvuk, že jezdci apokalypsy stáhnou ocas a otočí to zpátky do temnot.
V celém průběhu otáček nenarazíte na jediné ploché místo, žádné ochabnutí na konci křivky, všude jen nekonečná tsunami výkonu. Pokud byste mašinu půjčovali kamarádovi, přepněte mu před jízdou na režim Rain s omezeným výkonem na 100 koní a pozvolnější reakcí na plyn.
Ke sportovnímu charakteru motoru přesně odpovídají i ostré radiální brzdy, čtyřpístkové Brembo M4-32 Monobloc patří ke špičce, kterou lze na motocykl v dnešní době použít. Zatímco u většiny cruiserů je hodně důležitá a platná i zadní brzda, tady je spíš na parádu, má dost dlouhý chod a hodně brzdy aktivuje ABS. Vzadu je obutá asi největší vyráběná šířka pneumatiky 240 mm, která slušně zvládá ten obrovský výkon narvat do asfaltu. S hmotností je na tom Ducati také velmi dobře, provozní váha 247 kg patří k bezkonkurenčně nejlehčím v této kategorii. Spotřeba se během hodně svižného testu pohybovala do 8 L/100 km.
Vzteklouna si musíte osedlat
To největší překvapení pak přichází až v prvních zatáčkách za městem. S takovým posazem, obřím zadním kolem a geometrií jsem přeci jen čekal menší těžkopádnost a neochotu skládat se do větších náklonů. A oni to Italové dokázali se superbikovým charakterem dotáhnout i tady! Stroj se ochotně pokládá do zatáčky a neustále dává najevo, že do limitu je ještě hodně daleko a klidně můžu zrychlit tempo. Na opravdovou hranici bych si s XDiavelem troufl jedině na okruhu. Elektronika se o jezdce dokonale stará a dovolí mu si krásně kontrolovaně vystřihnout občasný driftík při výjezdu ze zatáčky.
U Ducati X-Diavel dost dlouho trvá, než ho takzvaně „dostanete do ruky“, o hodně déle než u ostatních motorek, které jsem kdy testoval. Je to stroj postavený hlavně jako konkurent pro americké stroje a na americký trh a v Evropě působí hodně exoticky, ale o to je to větší zábava. Jak si jednou zvyknu na svérázný posaz a radikální charakter, je to nádherné svezení a speciální zážitek z průletu zatáčkou. Nic podobného vám žádná jiná mašina na trhu prostě nenabídne. Musíte sice zapomenout na pohodlí, ale tahle kombinace stylu, vzteklého zvuku, sportovního výkonu a perfektních jízdních vlastností za to stojí.
