Proti prezidentskému systému s Erdoğanem v čele v Turecku existuje značný odpor. Změnu ústavy si podle některých zpráv nepřeje dokonce ani mírně převažující většina voličů vládní partaje.
Změna ústavy by v tureckých podmínkách v podstatě zabetonovala vládu Erdoğana a jeho strany. V Turecku by nejspíš zavládl systém podobný našemu z doby komunistické totality, nebo situaci, která dnes existuje v Rusku a v některých postsovětských republikách.
Tomáš LaněTurkolog, překladatel a diplomat. Vystudoval Filozofickou fakultu UK, kam později nastoupil i jako pedagog. V letech 1995 až 1999 působil jako první český velvyslanec v Turecku, poté Česko zastupoval na ambasádě v Jordánsku.  |
Zatímco Erdoğan vede halasnou a nenávistnou veřejnou kampaň spojenou s výhrůžkami a označováním odpůrců změny ústavy za teroristy, zdají se zatím příznivci sekulární opozice v odporu ke změně ústavy téměř jednotní. K nim patří i příznivci odštěpeného, ze strany vyloučeného křídla nacionalistické strany MHP, jejíž poslanci umožnili přijetí ústavních změn v parlamentu.
Odpůrci Erdoğanovy změny ústavy zatím zřejmě převažují, i když kampaň z obavy před mocenskými postihy vedou více méně po internetu.
Zdá se, že především z tohoto důvodu a také kvůli všeobecně nízkému zájmu turecké diaspory o domácí volby usiluje Erdoğan o hlasy zahraničních Turků. Počíná si při tom, jak se shodují komentátoři i někteří turečtí diplomaté, diplomaticky řečeno neobratně. Například k incidentům v Nizozemsku nemuselo dojít, kdyby bylo vyslyšeno veřejné varování samotného tureckého premiéra, že před kritickými nizozemskými volbami by se turečtí představitelé neměli snažit o veřejná vystupování v této zemi. Svědčí to o jisté nervozitě ve vládní partaji před referendem.
Kdo tvoří tureckou diasporu v Evropě?
Koho se vlastně Erdoğan snaží v EU přesvědčit? Turecká diaspora čítá asi 3,7 milionu osob. Většina zahraničních Turků žije v Německu, ostatní převážně v dalších západoevropských zemích. Podle etnického a konfesního složení jde také o Kurdy a Turky alavitského vyznání, největší část však tvoří etničtí Turci sunnitskomuslimského vyznání.
Němcům dochází trpělivost. Erdogan už tady není vítán, vzkazují Ankaře |
Původní turecká emigrace souvisí s náborem tureckých dělníků na základě mezinárodních smluv z šedesátých let minulého století. Tzv. gastarbeiteři pomáhali vytvářet německý (a západoevropský) hospodářský zázrak. Hlavní proudy turecké pracovní migrace směřovaly do západní Evropy v 70. letech minulého století, později docházelo převážně jen ke scelování rodin. V 80. letech, po vojenském puči pak šlo zejména o politickou emigraci.
Na počátku tisíciletí nastal opačný trend související s konsolidací hospodářské situace Turecka, s nezaměstnaností v hostitelských zemích, zklamáním některých Turků z postojů hostitelské populace, s nedostatečnou integrací, neochotou či neschopností začlenit se do majoritní společnosti. Důležitou roli v reemigraci hrál i odchod starších generací do důchodu. V současné době je migrační pohyb Turků obousměrný, do Evropy přicházejí spíš studenti.
Od roku 2012 mohou turečtí občané v zahraničí hlasovat v tureckých volbách, a to nejen na zastupitelských úřadech nebo na hraničních přechodech. Poprvé toho Turci využili v prezidentských volbách v roce 2014, dále pak ve všeobecných volbách v červnu a v listopadu 2015. Volební účast zahraničních Turků byla ve všech třech případech poměrně nízká, nejnižší v roce 2014, necelých 10 %, v roce 2015 pak cca 32,5 % respektive něco přes 40 %.
Svědčí to o malém zájmu turecké diaspory o turecké volby. Řada Turků je již do společností hostitelských zemí zcela integrovaná, půl milionu z nich jsou například němečtí občané, další mohou mít dvojí občanství, které jim SRN umožňuje.
Bližší košile EU než Putinův kabát
Erdoğan a někteří členové jeho vlády nyní hýří výhrůžkami a urážkami na adresu EU. Je to Erdoğanův styl volební kampaně, jímž se snaží před domácím publikem vyvolávat obraz vnějšího nepřítele a ovlivnit tak výsledek referenda ve svůj prospěch.
Až odezní současná zjitřená atmosféra před referendem, mohla by se situace uklidnit, ať hlasování dopadne jakkoliv. Už dnes totiž, zejména od nezdařeného puče v červenci 2016, kterého využil k rozsáhlým represáliím proti veškeré opozici, Erdoğan zemi fakticky ovládá a i po případném záporném výsledku referenda si snad pragmaticky uvědomí, že košile NATO a EU je bližší než Putinův kabát.
