Nacvičily převzaté písně. Asi největší ohlas mívá skladba s názvem Mám boky jako skříň, kterou v Česku zpívá Ewa Farna. Hrají též písně od Michala Davida či skupin Argema a Holki.
Všechny členky vězeňské kapely už muzicírovaly na svobodě. Kromě bubenice. Ta začala hrát až loni.
„Chytilo mě to hned po první zkoušce, začala jsem bubnovat teprve na podzim. A protože tady budu ještě dlouho, tak se asi naučím hrát hodně dobře,“ odhadla. Přitom nechtěla prozradit, za co si dlouhý trest vězení vysloužila.
Další členka skupiny chodila už jako dítě pravidelně do základní umělecké školy. Kdysi pracovala jako učitelka. Za mřížemi ve Světlé nad Sázavou je kvůli krádežím. A neplánuje, že by se hraní více věnovala po propuštění na svobodu.
Eskorta odveze muzikantku, zastoupí ji vychovatel
I jedna z nadaných zpěvaček tuší, že „venku“ nenajde čas na muziku. „Budu se muset věnovat rodině, dětem. A člověk se taky musí nějak zařídit do života, abych zase neskončila tady,“ vysvětluje. To další ze zpěvaček chce jednou zkusit štěstí v televizní talentové soutěži.
Věznice ve Světlé nad SázavouVe světelské věznici bylo na začátku ledna 889 odsouzených žen. Nejvíc jich je ve věkovém rozmezí třicet až čtyřicet let. Nejčastější délka trestu jsou dva až tři roky, nejdelším trestem je doživotí. A nejvíce zastoupený důvod, proč tam ženy jsou, je krádež. |
Pro muzikantky z Katr bandu se ale už teď jedna zajímavá příležitost rýsuje. „Oslovil nás s nabídkou ke spolupráci Šimon Ornest, kapelník skupiny The Tap Tap. Připravujeme společně projekt, pošle nám hudební materiály,“ popsal vychovatel Simon Frolík.
Tento zkušený muzikant se stará o Katr band spolu s další vychovatelkou Evou Mirošovskou. Ta je navíc baskytaristkou skupiny. Fungování takové vězeňské kapely není nic snadného. Když třeba odveze eskorta některou z muzikantek k soudu, musí ji zastoupit u nástroje vychovatel Frolík.
Kapela se též obměňuje podle toho, která z žen je podmínečně propuštěná. Nahradí ji pak jiná vězenkyně z nástupního oddělení. „Stále se snažíme vychovávat nástupkyně. Teď v tomto složení nám to v kapele docela šlape,“ potvrzuje vychovatelka Eva Mirošovská.
Vystupují v programu určeném žákům a studentům škol
Ale současné členky už hlásí, za jak dlouho opustí vězení a tím pádem i Katr band. Jedna za 70 dní, další za devět měsíců. „Mě tady čeká buď rok, nebo dva, ještě přesně nevím,“ řekla další. Některé to mají ze Světlé domů šedesát kilometrů, další 300 a jedna dokonce šest set.
Skupina vystupuje mimo jiné v komponovaném programu prevence kriminality. Cílem je ukázat žákům základních a středních škol, jak tenká může být cesta od normálního života na svobodě až do vězení.
„V rámci tohoto programu odsouzené vyprávějí svůj životní příběh. Jsou to často mladé ženy z normálních rodin, které se chytily špatné party, začaly chodit za školu, pít alkohol, brát drogy. Nakonec se z bezproblémové žákyně či studentky přeměnily v ženu odsouzenou k nepodmíněnému trestu a skončily ve vězení,“ vysvětluje ředitelka věznice Gabriela Slováková.
Tímto způsobem se lidé z věznice snaží preventivně působit a odradit mladé lidi od trestné činnosti. Program pozitivně hodnotí vedení škol, sociální kurátoři, hejtmanství i policie.
Mají rády Nedvědy i Kabáty, chtěly by víc hrát Hrůzu a Deyla
Členky Katr bandu mají vždy před vystoupením mimo věznici trému. Ta z nich padá poté, co děti ve školách odmění potleskem jejich písně. Často až bouřlivě.
Některé muzikantky hrály a zpívaly na svobodě jen pro svoje potěšení, před obecenstvo předstoupily až ve vězení.
„My máme muziku v krvi. Zpíváme si i na baráku nebo na kuřárně,“ řekla jedna ze zpěvaček. A rády by nacvičily také nové písně z repertoáru zpěváků Michala Hrůzy a Davida Deyla.
Když se ženy za mřížemi rozpovídají, co rády poslouchají, padají jména zahraničních zpěváků i tuzemské skupiny Kabát.
„Mně se líbí i bratři Nedvědové, nejvíce písnička Nad Sázavou,“ popsala další muzikantka z věznice, která opravdu stojí nad řekou Sázavou.
U hlavního vstupu tam mají poselství tohoto znění: Zapomeň na to, co bylo. Přijmi, co je. Věř v to, co bude. A když vězenkyně odcházejí domů, loučí se zásadně „sbohem“, nikoli „na shledanou“.
