Před závodem si plánoval, že se bude mocně soustředit na střelbu. A vyplatilo se. Moravec sestřelil všech 20 terčů. Jako jeden ze tří závodníků. Když na čtvrté položce přesně vypálil závěrečnou ránu, usmíval se. „Jo, byl jsem šťastný, čtyři nuly na dvacku, to je něco.“
Usmíval se také při pohledu na Baileyho poslední mezičas. V tu chvíli sahal po titulu mistra světa.
Máte stříbro, ale ke zlatu jste měl tak blízko.
Ty mé pocity jsou teď takové pade na pade. Byl jsem strašně blízko vysněnému zlatu. Stříbro už nějaké mám, bronz taky, takže pocity jsou trochu smíšené. Bylo to vážně strašně blízko. Velká šance. Ale ve finále jsem strašně rád za stříbro. Je to placka z mistrovství světa, a to se počítá.
Jak těžké to pro vás na trati bylo?
Dneska hodně, měl jsem běžecky horší den, nebylo to ono. Sprint a stíhačka, to byla předtím úplně jiná lambáda. Ne že bych se trápil, ale chybělo mi ještě něco, aby to bylo dokonalé.
A co střelba? Měl jste dnes nějaký trik na koncentraci?
Tajný trik s trestným kolem to naštěstí nebyl. Dneska jsem do závodu šel s tím, že se chci maximálně koncentrovat na střelbu. Už jsem se na ni soustředil ve stíhačce. Klíč k tomu mít tady medaili je dát nulu. Někteří kluci byli schopní běžet tak rychle, že by jim to na medaili stačilo i s jednou chybou, ale já dnes ne. Takže můj cíl byl nechybovat. Jsem rád, že jsem předvedl stojáky podobné jako tři roky dozadu, tedy bez nervů. O ničem nepřemýšlet, přijet tam, střílet. Vlastně si z nich ani nic moc nepamatuju. Tak to musím dělat i nadále.
Máte stříbrné číslo 51, jako o den dříve Gabriela Koukalová.
Gábina mi nic neříkala, tu jsem potkal až ráno, kdy jsem jí gratuloval. Mezi námi o tom stříbrném čísle nic nepadlo. Ale když jsem šel z oběda, tak tam byl Jura Hamza, a ten mi to krutě připomínal, že to je stejné číslo jako Gábinino. Je to dobré deja vu.
Po čtvrté položce za nula jste se při výjezdu ze střelnice i usmíval.
Jo, byl jsem šťastný, čtyři nuly na dvacku, to je něco. Teprve podruhé v životě. I loni na svěťáku v Ruhpoldingu jsem je dal. Ale mistrovství světa je větší akce, více stresující. To bylo vidět ve sprintu, kolik se tam dělalo chyb. Po sprintu jsem si tady řekl, že celý můj výkon musím založit na co nejlepší střelbě. To si sice řekne každý, ale něco jiného je to potom opravdu předvést. Jsem rád, že mi to vyšlo, byl jsem schopný se koncentrovat až do poslední rány a dát to.
Kdy jste začal věřit, že by to mohlo být zlato?
Když jsem projel cílem, tak ještě ne. Byl na trati Johannes Bö, který pořád o vítězství bojoval a ještě měl střílet. Nakonec by mu nestačilo, i kdyby dal poslední položku čistě, ale když jsem viděl ten jeho stoják, tak to byl blázen totální, co na něm předváděl. Nakropil to nehorázným způsobem.
V tu dobu jste nevěděl, že vás ohrožuje Lowell Bailey?
Nevěděl. Na tabuli byla jen čtvrtá střelba a on na ní ještě nebyl. Tak jsem čekal na Johannesovu střelbu a po ní jsem si myslel, že už tam není nikdo další, kdo by mi mohl zlato sebrat. Ale přijel na střelnici Bailey a všechno bylo jinak.
Co jste si pak myslel, když jste v cíli čekal, jak Bailey dojede?
Bylo to nahoru dolů. Ze začátku Lowellova posledního kola to vypadalo dobře pro mě, potom nakonec ne, ale takový už je biatlon nebo jakýkoliv jiný sport. Dokud nejsou všichni v cíli, nemůžete slavit. Byla to zatím největší šance na zlato v mém životě a jsem trochu zklamaný, že jsem ji nevyužil. O moc lépe jsem to ale už udělat nemohl. Dnes jsem na něj běžecky neměl, a to byl celý důvod proč jsem tu zlatou neurval.
