U jména Merckx najdete výpis úžasných úspěchů: pětkrát vyhrál Tour de France i Giro, jednou Vueltu, má čtyři zlata z mistrovství světa. Fenomén, mistr svého oboru.
„Ale ve fotbale jsem byl taky výborný. Měl jsem fyzičku, dával jsem hodně gólů,“ usmíval se před týdnem, když seděl pod tribunou stadionu v Edenu, sledoval trénink Anderlechtu a vyprávěl.
Cyklistika byla výjimečně druhotným tématem: Merckx byl v Praze kvůli fotbalu. Přiletěl sledovat, jak si jeho milovaný klub poradí se Slavií.
„Rozhovor o fotbale? Jistě. Jen chvilku počkejte, ano?“ požádal na úvod a zmizel v kabině Anderlechtu. Když zhruba za půl hodiny vyšel, omlouval se: „Po cestě mě bolí záda, musel jsem za masérem, aby se mi na to podíval. Teď už je všechno v pořádku, jdeme na to!“
Tak tedy, pane Merckxi, co vy a fotbal? Proč jste před ním tehdy v šestnácti upřednostnil kolo? „Bavil mě, myslím, že mi i šel. Ale vždycky jsem snil o tom, že se budu živit cyklistikou. Dělal jsem hodně sportů, třeba i basketbal, ale kolo bylo jasnou jedničkou.“
Zlatý vnuk z ArgentinyEddy Merckx pozorně sledoval i olympiádu v Riu. Ani ne tak kvůli cyklistice, víc ho zajímal pozemní hokej. Hlavně finále, Argentina proti Belgii. V něm musel řešit, komu fandit. „Za Argentinu hrál můj vnuk Luca Masso. Jeho táta je z Argentiny, on se rozhodl ji reprezentovat. Finále pro mě bylo těžké,“ usmíval se Merckx. Nakonec víc fandil vnukovi – a ten domů přivezl zlato. |
Skvělá kariéra, během které Merckx kromě úspěchů získal i přezdívku Kanibal, je toho důkazem. Ale jen co skončila, přišel návrat ke sportu číslo dvě. „Bylo mi třiatřicet, můj syn Axel tehdy za Anderlecht chytal,“ líčil Merckx. „A já začal hrát za jejich starou gardu, deset let jsem s nimi objížděl turnaje.“
Anderlecht mu přirostl k srdci, které původně patřilo jinému klubu. Racingu White Molenbeek fandil dlouho, skamarádil se s mnoha hráči i s klubovým prezidentem. „Jenže toho najednou ze dne na den vyšoupli, což mě naštvalo,“ vzpomínal. „Zařekl jsem se, že už nikdy na jejich zápas nepřijdu.“
Místo toho se z něj stal velký fanda Anderlechtu. S týmem létá téměř na všechny zápasy v evropských pohárech, na domácích utkáních nechybí nikdy a v lóži na stadionu má čestné místo. Proto si také hned vybaví české fotbalisty, kteří za bruselský tým hráli.
„Třeba Mazuch, fajn kluk. Sleduju ho dál, vím, že je teď ve Spartě. Stejně jako Mareček, že? Vlček, Lecjaks, pak ten kluk, který šel od nás do Wolfsburgu... Jasně, Polák. Se všemi jsem se dobře znal.“
Nejblíž má však k Danielu Zítkovi, bývalému brankáři Anderlechtu, který nyní trénuje brankáře ve Spartě. Spojila je Merckxova největší láska cyklistika. „V sobotu večer chytal a v neděli ráno už jsme spolu vyjížděli na kolo. Dan je můj velký přítel. A taky skvělý cyklista, určitě lepší, než jsem teď já,“ chechtal se Merckx.
Může to znít jako samozřejmost, vždyť Zítkovi je lehce přes čtyřicet, zatímco jemu jedenasedmdesát. Ale pozor, ve formě se udržuje pořád.
„Jezdím třikrát, někdy i čtyřikrát týdně. Takových šedesát sedmdesát kilometrů. Musím trénovat, v září se s Danem chystáme na kola do Salcburku.“
V Praze se kamarádi minuli: když se Zítka vracel z Dánska, kde Sparta hrála proti Sönderjyske, Merckx už seděl v letadle do Bruselu.
Tam bude ve čtvrtek sledovat odvetu, která má být pro Anderlecht formalitou. Nebo snad Slavia cyklistickou legendu v lóži senzačně rozesmutní?
