K bronzu bylo blízko...
Prostě jsem ho prohrála až na konci, posledních dvacet metrů jsem už nemohla a přejela mě (Spencerová) zezadu. Zezadu se předbíhá líp. Ale myslím, že jsem podala maximum, na které jsem v danou chvíli měla. Nic jsem tam nenechala. Těžko říct, jestli jsem start trochu přepálila a potom mi chyběly síly v konci, to mi asi řekne až trenér. Ale zdálo se mi, že běžím dobře - a pak mi došlo.
V každém závodě jste si tu vylepšila nejlepší letošní čas. Minimálně to může být důvodem ke spokojenosti, ne?
Právě. Po všem, co jsem prožila tuhle sezonu, si myslím, že musím být spokojená. Kdybych nebyla, nebyla bych pokorná. Ta achilovka mě fakt bolela, tréninky stály za prd a začalo se to zlepšovat až před olympiádou. Vytěžila jsem z toho maximum.
Kdyby vám před třemi týdny někdo řekl, že tu poběžíte finále za 53,9...
... tak bych nevěřila. Byla jsem nešťastná, vážně mi to moc nešlo, necítila jsem se dobře a bolela mě noha. Ti, co se mnou byli často, to vše prožívali se mnou. Viděli, jak jsem ze všeho špatná. S pokorou tedy musím říct, že čtvrté místo je s ohledem na vývoj sezony super.
Projevila se v posledních metrech právě skutečnost, že nemáte letos tolik natrénováno?
Nemyslím, že šlo o natrénování, spíš mi chyběly ty starty. Kdybych měla o tři závody víc, poběžím rychleji a medaile z toho je. Takhle jsem to riskla a bohužel jsem čtvrtá. Medaili jsem mít mohla, ale...
Kdy jste pocítila, že ji mít nebudete?
Já se pořád viděla na druhém třetím místě. Potom jsem si všimla, že zrychlujou. A už to ve mně nebylo. Jak mě začala Spencerová dobíhat, už jsem neměla na to, abych zareagovala.
Co jste si pomyslela, jakmile jste proběhla cílem?
Zklamaná jsem byla. Na medaili jsem si fakt věřila. Říkala jsem si, že bronz to být musí. Ale když se na to teď dívám reálně, běžela jsem dobře. Pod 54 vteřin je dobrej čas vzhledem k tomu, že jsem letos skoro vůbec nezávodila.
Zaregistrovala jste před závodem Barboru Špotákovou, jak u trati slaví s vlajkou svůj bronz?
My jsme čekaly, až holky doházejí, tak jsem Bářin závod sledovala. Doufala jsem, že ji už nikdo nepřehodí, a samozřejmě mám teď radost. Pak jsem ji slyšela v zatáčce, jak mi fandí. To bylo fajn.
Řekla jste si: Když ona má bronz, já budu mít medaili taky?
Jo, chtěla jsem. Bylo by to hezké slavit spolu. Ale bohužel.
Vadil vám přicházející déšť?
Nebyl příjemný. Byly jsme svlečené, čekaly jsme dlouho v útrobách stadionu, než desetibojaři dojdou čestné kolečko a než oštěpařky doházejí. Člověk vychladne. Měly jsme to všechny stejné, na nic se vymlouvat nemůžu, ale nepříjemné to bylo.
Před čtyřmi lety jste byla ze čtvrtého místa na mistrovství Evropy zlomená. Tentokrát se zdá, že ho berete mnohem vyrovnaněji. Je to tak?
Přesně tak. Já to beru, že nejde o život. Šla jsem do závodu s tím, že chci podat nejlepší výkon, zlepšila jsem se, podala jsem maximum. Kdybych mohla víc, podám víc. Nehroutím se z toho, jen mě to mrzí. Chtěla jsem tu medaili stejně jako všichni, co mi fandili a starali se o mě. Bohužel to nevyšlo. Tak budu teď muset vyhrát třikrát svět. (směje se)
Tím větší motivaci budete za rok v Londýně mít, abyste získala třetí světové zlato v řadě?
Určitě. Příští rok bych ještě závodit chtěla. Věřím tomu, že kdybych byla zdravá, tak na mě letos nikdo nemá. Zdraví je vždycky klíčové. Vypadala jsem výborně na jaře, bohužel se to potom zkazilo. Ale já věřím, že jim příští rok jim zase ukážu, když budu zdravá.
A co příští olympiáda? Tokio 2020?
Nevím. Je strašně daleko a je to hrozná dřina. Tak daleko nekoukám.
Nevylučujete ji tedy?
No, zatím jo. Kdo nežije můj život, neumí si představit, jaká je atletika dřina a co všechno tomu musíte obětovat. Nejen trénink, ale všechno okolo. Je to hrozně náročné. Čtyři roky jsou fakt dlouhá doba. Chtěla bych mít i normální život.
