„Ještě jsem se ani nedívala, jaký je program svěťáků na příští rok,“ povídala Gabriela Soukalová. „Je tady hrozně hezky, ale mé tělo už přece jen ty přelety nezvládá tak dobře, jako když jsem byla v Canmore v devatenácti. Tehdy jsem s aklimatizací neměla problém. Zato tentokrát to nebylo vůbec lehké. Ono se zdá, že rozdíl osmi hodin nic není, ale vždyť osm hodin je vlastně pracovní část celého dne. A teď se vracíme do USA o dvě časová pásma nazpět. Organismus v tom bude mít zmatek.“
No, za rok pro změnu poletíte na Světový pohár do Koreje, což je ještě o kousek dál než do Canmore.
Né, ježiši. Takže jsem vlastně ráda, že jsme letos jen v Canmore.
Jak se vám jinak v Kanadě líbilo?
Moc. Lidi tu žijí mnohem víc v symbióze s přírodou. Akorát mě vážně mrzí, že hned po pár dnech musíme zase na další štaci. Když už si tu člověk zvykne a srovná se s tou nadmořskou výškou a časovým posunem, zase cestujeme dál. Je to trochu škoda, vzhledem ke krásnému okolí bych tu ráda zůstala i delší dobu.
Cítíte tedy na sobě, že den za dnem se vám na trati dýchá a jezdí lépe?
Přesně tak. Z těch tří závodů se mi štafeta jela nejlíp.
Na druhém úseku jste měla druhý nejrychlejší čas, rychlejší byla pouze Kaisa Mäkäräinenová.
Jo, s během jsem dneska stoprocentně spokojená.
Bylo hodně nezvyklé vyrážet do štafety z poslední pozice? To jste ještě nezažila.
Verča je tak kvalitní závodnice, že naštěstí se jí takové situace stávají minimálně. Ale je třeba si uvědomit, že se to může přihodit každému. Zrovna zdejší střelnice není vůbec jednoduchá a vítr se na ní hodně točí. Velmi snadno se stane, že člověk takhle sklouzne a ty rány jsou jinde.
Jak jste se potom do dalšího závodu motivovala?
Myslím, že dnes pro mě bylo jednodušší motivovat se než kdy jindy. Ve štafetě nejedete jen sám za sebe. Rozhodně jsem na tu trať nevyrážela s tím, že pojedu na půl plynu, to ani v nejmenším. Nemá se nikdy utíkat z boje a má se bojovat až do konce. Všichni jsme se dneska snažili odvést stoprocentní práci. To je prostě život, každý den není posvícení. Už to, co se nám povedlo dodnes, je tak trochu zázrak. Jsme jen lidi a lidi chybujou. Nejsme stroje.
Gabriela Soukalová předává štafetu Michalu Šlesingrovi.
To tedy určitě nejste. Žádný stroj by nenapadlo na cílové rovince se otočit a projet cílem pozadu jako vás při sobotním hromadném závodě.
To je pravda. (rozesměje se)
Nejspíš se vás na tenhle kousek už ptala spousta lidí, že?
To jo. Znáte mě. Prostě mě občas napadne nějaká blbost. Přišlo nám fandit tolik Čechů, tak jsem si řekla, že bych je měla odměnit nějakou menší show. A když se mi poštěstilo, že jsem nemusela s nikým závodit do posledních metrů, snažila jsem se užít si ten závod, co to šlo. Tohle byla taková třešnička pro diváky.
Té češtiny jste podél trati slyšela nezvykle hodně. Tolik fanoušků jste v tak vzdálené destinaci určitě nečekali.
To tedy ne. Připadalo mi, že tu žije tak 80 procent Čechů. Byli úplně neskuteční. Při hromadném závodě jsem měla pocit, že tu závodím snad sama.
Sama?
Protože od startu do cíle na mě pořád volali Gábino, Gábino. Fandili hrozně moc.
Sobotní třetí místo pro vás bylo i jakýmsi důkazem, že i když jste utahaná a síly docházejí, stále můžete bojovat o stupně vítězů?
Rozhodně. Dodalo mi sebedůvěru, že i když si myslím, že už nemůžu, pořád to ještě jde. Dočetla jsem se, že podle nějakých vědeckých výzkumů člověk ještě šestkrát tolik může, když si říká, že už nemůže. To mi vždycky připomíná můj Petr.
Gabriela Soukalová na střelnici v závodu s hromadným startem
V celkovém pořadí poháru se zdá, že z šesti kandidátek na velký glóbus zbyla nyní Velká trojka. Ale s Dorotheou Wiererovou a Marií Dorinovou-Habertovou budete mít ještě pořádnou práci, že?
To určitě. Já se už opakuju, ale stejně zase řeknu, že do konce sezony je ještě tolik závodů, že stačí nezúčastnit se sprintu kvůli nemoci a ten jeden závod může hrát nakonec klíčovou roli. V minulých sezonách byly kolikrát závodnice od sebe třeba jen ve dvou bodech a závodily až do úplného konce sezony. Bude to ještě hodně napínavé a holky nepodceňuju ani jednu.
Do Kanady jste přijela s náskokem 88 bodů před druhou v pořadí a nyní ten náskok činí 91 bodů. Každé kolo, které v uvozovkách přežijete na čele a kdy váš náskok neklesá, je pro vás psychickou vzpruhou?
To ano, tak to je. Ale připadá mi, že Italům a Dorotce Wiererové teď forma hrozně vyskočila a graduje každým týdnem. Bude to ještě velká hitparáda na mistrovství světa.
Ale vám bude forma také gradovat, ne? Při soustředění na Pokljuce ji vyladíte.
Kéž by to tak bylo. Ale uděláme pro to všechno.
