Podle Elišky Pláničkové je možné prožít porod jako něco příjemného a harmonického. Mluví ze svých bohatých zkušeností duly, která provedla porodem na 50 žen. „K harmonickému porodu potřebuje žena jen pocit klidu, bezpečí a podpory. Mnohé nemocnice to však stále nedokážou poskytnout,“ říká 33letá dula z Libochovan na Litoměřicku.
Dula je pro mnoho lidí neznámá profese. Co všechno obnáší?
To, co je samotným významem původně řeckého slova dula. Znamená to otrokyně. Zatímco porodní asistentky dohlíží na rodičku po fyzické stránce, dula se stará o psychickou a emocionální pohodu. Všechny ženy chtějí porodit, ale každá potřebuje něco jiného. Já se jim snažím v průběhu těhotenství a porodu porozumět, přizpůsobit a jejich přání vyplnit nebo jim ho pomoci prosadit.
O jaká přání jde?
Většinou ženy nechtějí být při porodu napíchané chemií, chtějí ho prožít přirozeně. Neustále se také praktikuje zakázaná Kristellerova exprese, kdy se naléhá na břicho. Ženy mají také obavu z preventivního nastřižení rodidel, což se často děje u prvorodiček. Nejčastějším přáním rodiček je pak takzvaný bonding, jde o prvotní navázání vztahu matky s dítětem. Miminko je hned po porodu položené na břicho matky. Měření, vážení či oblékání děťátka, to vše může počkat. Takové věci se snažím ohlídat a upozorňovat, že si to žena nepřála. Je velmi důležité, aby zdravotnický personál rodičku informoval o zamýšlených zákrocích a dal jí zároveň prostor se rozhodnout.
A daří se to naplňovat?
Daří. Předpokladem je, že ženy jsou informované, takže se s nimi lékaři snaží na všem domluvit a jednotlivé kroky jim vysvětlit. A na druhé straně i lékaři kvitují, že ženy chodí připravené a vědí, co porod obnáší.
Jaká byla v nemocnicích situace v době, kdy jste k porodu doprovázela svou první klientku?
To bylo asi před šesti lety a lékaři na mě koukali jako na zjevení. Personál mě ignoroval, jako bych tam nebyla. Některé chvíle byly opravdu nepříjemné, ale v kurzech se duly učí, jak mají na takové situace reagovat. Teď už jsme se naučili spolupracovat. Porodních asistentek je málo, takže jsou i rády, že se starám o rodičku, když musí k dalším dvěma na příjem.
Primář: Pokud jsou duly rozumné, vítám jeJedním ze zdravotnických zařízení, která s dulami dlouhodobě spolupracují, je Podřipská nemocnice v Roudnici nad Labem. „Naše zkušenost s dulami je velmi pozitivní. Jsou většinou kooperativní a rodičkám přinášejí morální podporu. Pokud nastane stresová situace, která by rodičku mohla zneklidnit, tak jí dodávají potřebnou odvahu i uklidnění,“ vyzdvihuje přínos dul Jan Havlík, primář gynekologickoporodnického oddělení Podřipské nemocnice. |
Takže si s porodními asistentkami nekonkurujete?
Kdepak, doplňujeme se. Dnes už většinou zdravotníci vědí, že duly mohou být přínosem. Ideálně jsme tým, jehož cílem je dobrý a zdravý porod. Dula k němu pomáhá tím, že vytváří bezpečný a klidný prostor. Právě v klidu se totiž uvolňuje hormon oxytocin, který je pro hladký porod zásadní. Jeho produkci v první fázi porodu naopak blokuje adrenalin, který se vyplavuje ve stresu, při změně prostředí nebo v přítomnosti mnoha lidí. V závěrečné fázi porodu je ale zase důležité jeho navýšení, aby miminko mohlo ven.
Co je podle vás největším nešvarem českého porodnictví?
Slabý respekt k ženě jako k samostatně myslícímu živému tvoru. Těhotná žena je bohužel ještě stále často považována za nesvéprávnou a hysterickou osobu a těhotenství a porod za jakýsi druh nemoci. Je to způsobené přetrvávajícím nevyváženým vztahem lékař – pacient. Rodička také někdy slyší věci, které by slyšet neměla, často ji přesouvají z místa na místo, chodí se na ni koukat neznámí lidé. Když se rodí slůně, tak se na dva dny zavře výběh, v porodnicích k vám ale klidně nakráčí několik cizích lidí, i když zrovna ležíte na koze s roztaženýma nohama. Musím ale zmínit, že za mnoho problémů může nedostatek personálu. Lidé v nemocnicích jsou přetížení.
A také na nich leží velká zodpovědnost. Nastanou chvíle, kdy musíte rodičce vysvětlit, že nějaký zprvu odmítaný zákrok je pro její dobro?
I takové chvíle nastanou. Porod je dynamický proces a krizové situace k němu patří. Lékaři ale často hledají patologie tam, kde nejsou. Na medicíně se to tak učí. Přitom mnohdy stačí jen ponechat věcem a dějům víc času. Roli v tom hrají i peníze, protože každý výkon je hrazený, každé vyšetření je proplácené. U přirozeného a správně probíhajícího porodu přitom žena potřebuje především klid, bezpečí a podporu. Ve chvílích, kdy je potřeba akutní odborný zákrok, se ale dula do práce zdravotníků nevměšuje.
Jste matkou tří dětí. Jak probíhaly porody u vás?
Poprvé jsem se odevzdala do rukou personálu porodnice a nedopadlo to nijak hezky. Začala jsem se pak do hloubky zajímat, zda by mohl porod probíhat i jinak. Došlo mi, že nejde o nic strašného a krvavého, jak máme často vsugerováno. Tak jsem na tom pracovala a podruhé už byl porod radostný okamžik. Potřetí jsem rodila doma, měla jsem u sebe porodní asistentku, dulu i muže a bez jakýchkoli rušivých podnětů jsem porodila velmi uvolněně.
Jste zastánkyní domácích porodů?
Jsem zastánkyní toho, že ženy mají mít možnost volby. Jde o to, jak je nastavená zdravotnická péče. Například v Nizozemsku rodí třetina žen doma a není s tím problém. Těhotnou ženu sleduje porodní asistentka, a když vybočí z normálu, tak přejde do péče gynekologa. Pokud se objeví komplikace, která by ženu nebo dítě mohla ohrozit, tak je domácí porod vyloučen. U nás možnost volby není a porodním asistentkám hrozí za porody doma milionová pokuta.
Zmínila jste, že jste se při porodu cítila krásně a uvolněně. Je vůbec porod bez bolesti možný?
Jako dula jsem byla zhruba u 50 porodů a zažila jsem několik žen, které necítily žádnou bolest, usmívaly se a porodily jemně a hladce. A byly to prvorodičky. Přijde mi důležité, aby se ženy v porodnicích zbytečně nemrzačily, aby si neodnášely traumata, která se pak vepíšou i do dítěte. Když se dnes lidé pídí po svých psychických či fyzických obtížích, tak při terapiích často dojdou k tomu, že jejich porod stál za starou belu. Proto jsem také začala tuto práci dělat. Věřím, že díky harmonickým porodům může být svět o kousek lepší.
