Důkazy, že opakovaně lhal o místech svého pobytu, aby se tak vyhnul dopingovým komisařům, byly pro dánského cyklistu na Tour 2007 osudné. Stáj Rabobank jej vzápětí, čtyři dny na dohled od Paříže, vyloučila z týmu a vykázala ze závodu, kterému suverénně vládl.
Po odpykání trestu se „muší váha“ Rasmussen, přezdívaný Kuře, sice pokusil o comeback, ale na Tour i v předních stájích už byl osobou nežádoucí.
Později se k dopingu přiznal a vydal knihu Žlutá horečka, ve které popsal dopingové praktiky své éry, údajně pomáhal při vyšetřování dalších jezdců Dánské antidopingové agentuře.
Coby akreditovaný novinář dánského bulvárního deníku Ekstra Bladet se nyní na Tour vrátil!
Ve čtvrtek dorazil do Francie, vyšlapal si sám na Alpe d’Huez a v pátek se setkal v Rodezu i s dalším dopujícím šampionem Lancem Armstrongem. V sobotu se už procházel u startu 14. etapy Tour a potřásl si rukou také s některými jezdci a sportovními řediteli.
Když se jeho přítomnost v karavaně Tour prozradila, obklopil jej u parkoviště týmových autobusů hrozen reportérů z celého světa.
A jedenačtyřicetiletý muž se rozhovořil.
Jak vzpomínáte na den, kdy jste v červenci 2008 nejprve na Aubisque impozantně obhájil svůj žlutý dres a vzápětí vás vyloučili z Tour coby podvodníka?
Jako na nejlepší i nejhorší den mé kariéry.
Dokážete být dnes hrdý na to, čeho jste v cyklistice dosáhl?
Nelituji toho, že jsem dopoval, pokud se na to ptáte. Byla to v té době podmínka, abyste byli konkurenceschopní a mohli stát na pódiu. Byl jsem přesvědčený, že doping je součástí závodu. Snil jsem o vítězství na Tour od chvíle, kdy mi bylo osm let. Kdybych tehdy přestal dopovat, skončil bych o deset let dříve.
Michael RasmussenMistr světa horských kol 1999 byl v letech 2005 a 2006 nejlepším vrchařem Tour a v roce 2007 sahal i po žlutém dresu. Po vyloučení ze závodu se zbortil i jeho osobní život. Manželka Carina, mexická cyklistka, se s ním rozvedla a se synem zůstala v jejich domě u jezera Garda. Rasmussen poté začal nový život se svojí přítelkyní íránského původu, bydlí ve skromném bytě v Dánsku a stal se novinářem. |
Co pro vás bylo těžší: dopovat, nebo lhát, že nedopujete?
Pokud akceptujete fakt, že v okamžiku, kdy odpovíte po pravdě, vaše cyklistická kariéra skončí, pak se vám lže snadno. Ještě nikdy jsem neslyšel jediného aktivního závodníka, aby před běžící kamerou řekl: Ano, já dopuji. Pokládat závodníkům otázku, zda dopují, bylo vždy bezvýznamné a hloupé. Znali jste dopředu odpověď. Jediná pro cyklistu přijatelná odpověď byla NE. I když jste se jich zeptali stokrát po sobě, stokrát vám zalhali.
Jaká otázka by tedy byla dobrá?
Nevím. Nemám na to odpověď.
Neměl jste výčitky, že lžete?
Ne. Nechtěl jsem ohrozit sebe a svoji rodinu, své příjmy. Chránil jsem vlastní zájmy.
Jste nyní šťastný?
Docela ano. Naučil jsem se, že štěstí není o tom, jestli máte doma v garáži porsche. Jedno jsem si kdysi také pořídil, ale skoro jsem s ním ani nevyjel. Ani mě nečinilo šťastným. Vlastně jsem byl díky němu šťastný jen dvakrát: v den, kdy jsem ho koupil, a v den, kdy jsem ho prodal.
Jak si připadáte na Tour v roli reportéra?
Jsem tu zatím docela zaneprázdněný. Ale snad se dění okolo mě zklidní a budu se moci věnovat jen své práci.
Překvapilo vás, s jakým zájmem médií jste tu byl přijat?
Ani ne. Tahle Tour se jede už dva týdny a od jezdců slyšíte pořád stejné příběhy. Já jsem teď pro vás něco nového.
Setkal jste se ale i s negativními reakcemi.
Pozitivních je víc. Ti, kteří v minulosti proti mě nejvíc vystupovali, teď nejhlasitěji křičí, co tu pohledávám. Ale já budu vždy tím, kdo lidi rozdělí na protichůdné tábory.
Na rozdíl od vás Lanci Armstrongovi návrat do karavany Tour organizátory povolen nebyl. V čem je mezi vámi rozdíl?
Nejspíš, že on vyhrál Tour sedmkrát a že během své cesty k titulům zastrašoval lidi. Navíc byl velmi pomalý v tom, aby uznal, že sám dopoval. Byl to tvrdý pes, a lidé proto pro něj neměli moc sympatií. Ale je obtížné argumentovat, proč by mu nemělo dovoleno být tady, když jiní tady být mohou. Není v podstatě moc velký rozdíl mezi Lancem a jinými, kteří v minulosti také dopovali a dnes na Tour působí.
Z vlastní zkušenosti víte, jaké je to šlapat tu ve žlutém dresu, zatímco média zpochybňují vaši čistotu. Jak se podle vás nyní cítí Chris Froome, když především francouzští reportéři jeho čistotu neustále rozebírají?
To záleží na tom, co dělá. Velmi se soustředí na svoji váhu, a i to může způsobit rozdíl, jaký pak vidíme na silnici. Také věřím, že trénuje jako šílenec, všichni šampioni tak trénovali. Ale dál bych toto téma raději nerozebíral. Pokud je skutečně čistý, pak se nemá čeho obávat.
Odkud podle vás pramení současné spekulace, jimž musí čelit?
Z historických knih. Doping byl v minulosti s cyklistikou úzce spojený. S tímto vědomím se i dnešní cyklisté musí vyrovnat. Žluté trikoty v předchozích desítkách let podváděly. Když dnes lidé vidí, jak suverénně Froome jede, tak naneštěstí hned začínají spekulovat.
Je vám líto, že současní majitelé žlutých dresů dostali do vínku takové dědictví?
Ano. Lidé se až příliš soustředí na pouhé spekulace - a potrvá dlouho, než se v cyklistice takový náhled na věc změní.
Dnešní peloton už je čistší?
Cítím, že jeho mentalita se změnila. Proto si myslím, že je čistší než před deseti lety.
Chtěl byste být profesionálním cyklistou v těchto časech?
Ano, rozhodně. Stejně jako bych chtěl, aby mi znovu bylo dvacet.
