Podobných extrémních závodů, etapových i nonstop, má za sebou Kopka celou řadu. Třeba zmíněné etapy napříč Austrálií (2120 kilometrů), známější jako Crocodile Trophy, absolvoval v roce 2000 jako vůbec první Čech a obsadil čtvrté místo.
A o čtyři roky později dojel nonstop závod divočinou z Kanady až do Mexika (4000 km) na třetí pozici.
Za nejtěžší ovšem považuje bikový nonstop závod napříč zmrzlou Aljaškou, kde účastníci jedou bez jakékoli podpory po stezkách psích spřežení a na trase je jen šest osad.
Společníkem je strach
„Protože Aljaška je nebezpečná - uprostřed zimy odstartuje padesát vybraných bikerů z celého světa, jsou tam nebezpečná zvířata, ale hrozí i umrznutí,“ přibližuje jedenapadesátiletý Kopka, nadšenec a organizátor.
„Často totiž jedete i po zamrzlých řekách nebo jezerech, což kvůli sněhu třeba ani nevíte, a hrozí, že se propadnete. Takže vlastně celou dobu je vaším společníkem strach. Místní Eskymáci a indiáni říkají, že řeky je třeba umět číst. To my neumíme, ale stejně po nich musíme jet, anebo tlačit kolo,“ dodává.
Podnik napříč Aljaškou se, podobně jako jeho mladší „československá“ obdoba, jede na zhruba tisíc mil a ne nadarmo se o něm říká, že je nejdrsnějším bikovým závodem planety.
„Anebo že jde o poslední opravdové dobrodružství na Zemi,“ říká Kopka.
Medvědi spali, hrozili losi
Na jeho start se postavil třikrát. První pokus v roce 2003 nedokončil, v roce 2007 závod vyhrál za 23 dnů, když dohromady 300 kilometrů musel tlačit kolo, a loni skončil pátý. Už na to potřeboval pouhých třináct dní.
„Ten závod je opravdu drsný, podle statistik jej v průměru dokončí nula až šest lidí. V roce 2007 jsme dojeli dva,“ popisuje.
A nebezpečná zvířata? Nejsou to lední medvědi, neboť ti žijí severněji od trasy.
„A normální medvědi v době závodu spí. Ze všeho nejhorší může být setkání s losem, natrefil jsem na něj dvakrát. Projel jsem po stezce křovím a stál proti mně na patnáct metrů. Hora masa větší než kůň, tupé zvíře, které může kdykoli zaútočit. Naštěstí pokaždé foukal vítr od něj, takže si mě nevšiml a odešel, což byla obrovská úleva. Podle místních tam rok před mým vítězstvím rozdupal běžkyni na lyžích, zbyla prý po ní krvavá rohož...“
Na každém je kde spí a co jí
Pokud jde o náročnost, nonstop závod 1000 Miles Adventur napříč bývalým Československem odborníci řadí na třetí místo na světě hned za „Aljašku“ a zmíněný podnik z Kanady do Mexika. A jde o jediný závod tohoto typu v Evropě.
„Také u nás se jede bez jakékoli podpory „zvenčí“ - na každém je kde spí, kdy spí nebo kdy jí a co jí. I defekty si každý musí vyřešit sám - je třeba zakázáno zavolat domů rodině, aby někdo přivezl náhradní díl. Pomoc můžete přijmout jen od toho, kdo se naskytne, byť je to třeba taky účastník závodu. Nezapomeňte ale, že pole se po dni nebo dvou rozptýlí,“ přibližuje Kopka pravidla závodu, na jehož nedělní start se postaví 150 převážně bikerů, ale i koloběžkářů, chodců nebo běžců.
Šéf podniku nepopírá, že inspiraci našel ve výše uvedených závodech, při nichž si ověřil svou schopnost přežít. A chtěl něco podobného připravit ve zdejších podmínkách.
Jak se rodil „československý“ závod
„Ale dlouho jsem se tomu bránil. Budou zdejší lidé schopni přerušit na dva nebo tři týdny styk s civilizací? Budou ochotni dostat se do cíle jen vlastními silami? Pochopí, proč se mají plahočit po předem určené kopcovité trase, která téměř kopíruje severní hranice, když pár kilometrů daleko je nádraží a s ním i cesta domů? Budou schopni odpoutat se od pracovních telefonátů? Neskončí to fiaskem?“ přibližuje Kopka otazníky, které se mu honily hlavou od roku 2004, kdy jej myšlenka na závod napříč bývalým Československem napadla poprvé.
Uspořádal jej až v roce 2011 a splnil jeho očekávání, byť dokončila jen třetina z tehdejší stovky účastníků. „Ale loni už to byla polovina. A nejezdí se o žádné hmotné ceny - motivací je dobrý pocit, když tu zkoušku zvládnete,“ upřesňuje šéf závodu, který lze sledovat na internetových stránkách www.1000miles.cz.
