„Nicméně počítám s tím, že taky půjdu pěšky,“ má jasno přední český paraglidista, pětačtyřicetiletý Jan Škrabálek. A přiblíží, jak si svůj pokus představuje.
„Obnáší to vylézt na kopec, kde se dá odstartovat, a snažit se doletět co nejdál. Když bude ideální počasí, tedy dobrý vítr a termika, dá se zvládnout v kuse třicet, padesát, sto nebo i dvě stě kilometrů. Nejlepší by bylo přeletět to na co nejmíň úseků. Jenže pravděpodobnost, že se všechny podmínky sejdou a vydrží třeba pět dní, je dost malá.“
Jak vás to vlastně napadlo?
Organizátora závodu Honzu Kopku znám z cyklistických závodů - chtěl jsem to jet na kole, to mi ale ukradli. A jelikož lítám už pětadvacet let, nabídl jsem tuhle alternativu. Chci to zkusit, je to výzva. Bývalé Československo jsem ještě nikdy nepřeletěl, a trasa ze slovenské dědiny Nová Sedlice až do Ašského výběžku se mi líbí.
Protože vede převážně kopcovitým terénem v severních částech bývalé federace?
Přesně tak. Rudohoří, Tatry, Beskydy, Jeseníky, Orlické hory, Krkonoše, Krušné hory, tam většinou běžně lítáme. Trasy závodu se striktně držet nemusím, ale těch hor se držet budu. Jediný zapeklitý úsek je začátek na východním Slovensku. Kopce tam sice jsou, ale podle mapy je to hodně zalesněné a slovenští kamarádi mi říkali, že tam nikdo nelítá. Takže bohužel nezbyde než sbalit náčiní a pochodovat až do míst, kde půjde odstartovat.
To vás ale zřejmě nemůže překvapit...
Jasně, s tím se počítá. Jedním ze způsobů lítání jsou právě tak zvané bivakové přelety, když se přelítávají určitá pohoří. Kdysi jsme dělali přelety někdejší Zakarpatské Rusi, nyní Zakarpatské Ukrajiny, skončili jsme u Užhorodu. Teď na to chci navázat a letět tímhle bivakovým způsobem dál na západ. Člověk popoletí, přistane, přespí, ráno vyleze někam na kopec a pokračuje.
Ostatní účastníci závodu povezou nebo ponesou spacák, náhradní oblečení, igelity, jídlo... Co vy?
Já to musím minimalizovat. Spacák, kartáček na zuby, něco na noc, abych nezmrzl, pláštěnku... To už má i se sbaleným padákem a sedačkou v batohu nějakých patnáct kilo, což je mezní váha. Nezapomeňte, že budu muset taky chodit pěšky. Pokud jde o jídlo, musím doufat, že si ho koupím. Třeba se mi bude dařit přistávat někde u samoobsluhy...
Účastníci závodu mohou spát i v hotelu, byť by ztráceli čas vybočením z trasy, kam se ráno zase musí vrátit.
Možné to je, ale do filozofie závodu to nepatří. To bych mohl jet úplně jiný závod, tady se člověk má spoléhat jen na sebe.
Máte zkušenosti z extrémního závodu X-Alps, jednoho z nejnáročnějších na světě, kdy se třicítka vybraných závodníků snaží pouze chůzí a za pomoci padáku překonat vzdálenost kolem tisíce kilometrů mezi Salcburkem a Monakem. Můžete závod přiblížit?
Pořádají ho každé dva roky a teď v pondělí začne tuším posedmé. Jde o to zdolat pěšky vrcholky Alp, z nich se spustit na padáku a doletět co nejdál, všechno je v závodním tempu. Máte k dispozici doprovod, který jede autem společně s vámi, v autě se i spí, odpočinek je povinný od půl jedenácté večer do pěti ráno. Byl jsem tam třikrát, můžete buď letět, anebo jít. Většinou jsem uletěl kolem tří set kilometrů a ušel přes šest set.
Takže jste ušel skoro dvě třetiny trati.
Tak strašné to není, v „československém“ závodě lidi, kteří to jdou pěšky, ujdou mnohem víc.
Za jak dlouho jste X-Alps zvládl?
Ten závod nemá časový limit. Skončí 24 hodin po tom, kdy se první účastník dostane do cíle, ostatní dostanou zprávu. Já se jednou, v roce 2007, dostal den před Monako. Byl to osmnáctý den, chyběl mi poslední kopec, už jsem skoro koukal na moře.
Za jak dlouho byste mohl zvládnout závod napříč bývalým Československem?
Věřím, že při ideálním počasí a větru by to šlo za čtyři nebo pět dní, jenže o té malé pravděpodobnosti už jsem mluvil. Ale i kdyby ti ideální podmínky nebyly, tak doufám, že to dám.
I když nebude foukat příznivý vítr?
S tím se člověk musí poprat, na X-Alps to bylo běžné.
