Rozpoutal tím debatu, která na nejslavnější tenisové adrese nabrala na intenzitě nyní, když slavný turnaj začal. U jejího zrodu stálo loňské zpřísnění pravidel, které kromě výrazně převažující bílé nařizuje i jiné detaily: bílé má být i (viditelné) spodní prádlo, nesmí se nosit třeba krémová barva, barevný pruh na oblečení musí být široký maximálně jeden centimetr... „Považuji to za absolutně šílené,“ řekl Pat Cash, wimbledonský šampion z roku 1987.
Kde se vlastně bílá posedlost v tenisu vzala? Tradice sahá až do 19. století a souvisí s estetikou. Tenis se tou dobou začal stávat čím dál víc společenskou záležitostí a považovalo se za nevhodné, když po dvorci pobíhali hráči ve viditelně propoceném oblečení.
„Zvyšování tenisových dovedností vedlo k rostoucím nárokům na pohyb hráčů, s čímž souviselo i více pocení. Na barevných oblečeních se začaly objevovat fleky, což vypadalo trapně,“ popsala Valerie Warrenová v knize Tennis Fashion: Over 125 Years of Costume Change. „A tehdy bylo nemyslitelné, že by u dámy bylo vidět, jak se potí!“
A tak i na grandslamech zavládla bílá revoluce, kterou prolomili až v roce 1972 na US Open. Wimbledon však tradici nemění. Nutno podotknout, že Federer je ve svém boji v menšině. Zastání našel třeba u krajana Wawrinky či rebela Fogniniho, většina hráčů ale tradici respektuje – a ráda. „Je to čisté a k trávě to patří,“ míní Lucie Šafářová, podobně mluví i její krajané Tomáš Berdych či Petra Kvitová.
Dokonce i Serena Williamsová, která si jinak libuje ve výrazných modelech, říká: „Celý rok by to byla v bílé nuda, ale dva týdny se to dá vydržet.“
Buřič Andre Agassi kvůli bílému „diktátu“ dokonce tři ročníky Wimbledonu (1988–90) vynechal, ale pak se vrátil a říkal: „Wimbledon mě naučil nosit bílou, naučil mě pokoře a respektu k tradici.“ A jak známo, na tradice si Britové potrpí. Proto i Federer svou malou „vzpourou“ sotva může něco změnit.
