Hleděla v neděli u cíle na finišujícího Michala Šlesingra a trnula. „Tepovku jsem mohla mít tak 140,“ povídala.
Tak málo mu chybělo k medaili...
Ve čtvrtek, když se urodila ta první, zlatá, cloumalo s Irenou Česnekovou dojetí. „To byl mazec. Ondra Moravec dobíhal, já byla v koutku a bulela jsem štěstím. I když si na to teď vzpomenu, zase málem brečím,“ vypráví.
Masérka je vždy posledním členem týmu, kdo je s reprezentanty před startem. A po závodě se mění ve vrbu, do které se na masážním stole mohou vypovídat. „Vědí, že nic z toho dál nepustím.“
Sama závodila na čtyřech olympiádách, dokáže se vžít do jejich pocitů. „Děláme si s Irčou před závodem ze sebe srandu, povídáme o blbostech a já se uklidním,“ říká Jaroslav Soukup.
Česneková jim těsně před startem pomáhá s výstrojí, předá pokyny z vysílačky, hlídá zbraně a občas i je samotné. „Ačkoliv Gábina je občas neuhlídatelná. To bych za ní musela chodit jako ocásek,“ zasměje se při vzpomínce na pohárový Oberhof, kde se slečna Soukalová ztratila, jelikož hledala poutko od hůlky. Všechny soupeřky už stály na startu hromadného závodu, ale ona stále nikde. Česneková tehdy špitla do vysílačky: „Nepodržel byste mě někdo psychicky? Gábina tu totiž není.“
Následovalo dlouhé mlčení v éteru.
Pak šéftrenér Rybář pronesl: „Snad to nějak zvládne.“
Měl pravdu, byť Soukalová přibíhala takřka pět minut po dvanácté.
Během závodů podupává Česneková v ohrádce u cíle a trpí. „To je horší, než když jsem sama běhala. Tak moc bych jim chtěla na trati pomoci a vzít něco na sebe, ale nejde to.“
Po celodenní šichtě na stadionu je do půlnoci masíruje, následující dopoledne znovu, stále v zápřahu. Ještě že má pomůcky. Třeba modré lymfatické nohavice. „Do nich se na čtvrt hoďky nabalí a rychleji se jim z těla odplaví kyselina.“ Obzvlášť Gabriela Soukalová a Jitka Landová si v nich libují.
Jindy jim aplikuje elektrody, jejichž výboje uvolňují svaly. „Elektrická Irča,“ nazývají tento přístroj závodníci. Masáže od skutečné, živé Irči jsou potom třičtvrtěhodinové. „Vyberou si, jestli chtějí záda nebo nohy.“ Bolavá záda navíc rovná fyzioterapeut Roman Karpíšek.
S biatlonem se Česneková loučila v 34 letech po hrách v Turíně 2006, načež si coby absolventka zdravotní školy – obor rehabilitace otevřela vlastní praxi. „Jenže zastesklo se mi po biatlonu a věčném balení.“
Svaz vypsal konkurz na maséra, přihlásila se, byť nedoufala. Budou chtít chlapa, ne ženskou, myslela si.
Přesto ji vzali. Od roku 2011 je tak u zrodu nové, slavné reprezentační party. „Já jsem takový maskot,“ směje se a povídá o úžasných lidech, se kterými ji práce tolik baví.
Vzápětí na chvíli zvážní. „Spousta z nás tu vzpomíná na Vaška Fiřtíka, jak to s námi nahoře asi prožívá.“
Bývalý šéf a duše svazu je loni navždy a příliš brzy opustil. Ale jestli vidí, jak jeho dílo nyní pokračuje, musí se i on kdesi usmívat.
