V postsovětském prostoru, ale nejen tam, v posledních letech vzrůstají vladařské choutky moderních autoritářů. Tento jev lze pozorovat v mnoha státech. Příklad Vladimira Putina je příliš trendy, pozadu však nezůstává ani režim běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka a mnohých dalších. Jejich moc prorůstá i do lokální politiky, která pak dopadá přímo na obyčejné lidi.
Prague Civil Society CentreOrganizace Člověk v tísni, ve spolupráci s respektovaným polským think-tankem Institute of Public Affairs a norskou organizací Human Rights House Foundation, kvůli stále silnějším autoritářským tendencím, které zvyšují tlak na občanskou společnost, zřizuje Prague Civil Society Centre, jehož cílem je nabídnout podporu a projevit solidaritu stále více potlačované občanské společnosti ve východní Evropě, Rusku a střední Asii. Centrum bude udržovat a podporovat jak zavedené, tak nově vznikající organizace a iniciativy, a propojí aktivní občany z velmi různých prostředí. V radě organizace zasedne například historik Timothy Snyder či Šimon Pánek z Člověka v tísni. |
S rostoucí mocí politických osobností a lokálních autorit je pro občanskou společnost stále obtížnější domoci se svých práv. Věc, kterou rády potvrdí všechny organizace na ochranu lidských práv. Jak však proti těm, kteří mají téměř absolutní moc, bojovat? Odpověď pochopitelně není jednoduchá. Aktivisté operující v postsovětském prostoru však ukazují, že i obyčejní lidé mají proti vysoce postaveným politikům šanci.
Ázerbajdžánec Emin Milli, zakladatel a ředitel Meydan TV, si myslí, že základem je správné pochopení aktivismu mezi obyčejnými lidmi. „Od lidí často slýchám, že aktivismus nemá smysl, že potřebujeme jiný přístup. Tomu já nerozumím, pochází to z absolutního nepochopení této práce,“ uvedl Milli v Praze na čtvrtečním představení Prague Civil Society Center.
Lidé podle něj mají problém s tím, že dopady aktivistické práce lze jen těžko kvantifikovat. Takto by se však podle Milliho k aktivismus občanské společnosti přistupovat nemělo. „Jak byste změřili dopad toho, co dělal Václav Havel nebo Nelson Mandela?“ ptá se.
Ochrana lidských práv má smysl
Základem toho, jak se lidé mohou vzepřít vůli autoritářských politiků, je podle něj pochopení a praktikování aktivismu. „Celá minulost lidstva ukázala, jak moc na boji za lidská práva záleží,“ připomíná Milli, který sám za své postoje skončil už dvakrát v ázerbajdžánském vězení.
Podle něj je paradoxní, že mnozí lidé považují aktivismus a boj za lidská práva za zbytečnost, zatímco velcí vůdci jako například Putin se ho bojí. Příkladem budiž zatýkání vlivných blogerů a novinářů (více o něm zde).
Sám Milli se snaží být co nejvíce pragmatický. „Nechci mluvit o ekonomice a číslech, chci mluvit o nedostatku vize v tom, jaké jsou přednosti demokracie,“ uvedl na diskuzi v rámci spuštění Prague Civil Society Centre (více viz box).
Podle Marii Dahleové, výkonné ředitelky Human Rights House Foundation se sídlem v Oslu, se přístup k problematice lidských práv radikálně změnil po teroristických útocích na World Trade Center 11. září 2001. „Tehdy jsme byli svědky velkých změn. Stále častěji docházelo k rozporu mezi bezpečnostními otázkami v souvislosti s terorismem a otázkami dodržování lidských práv,“ uvedla.
Odklon od zpochybňování autoritářských režimů se stále častěji začíná projevovat v Rusku, kde dochází k únosům a mučení vládě nepohodlných lidí.
Olga Sadovská, zástupkyně ředitele Výboru proti mučení z Nižniho Novgorodu, si paradoxně myslí, že problémem v tomto ohledu není legislativa. Ta je podle ní v pořádku. „Problém je však v tom, jak autority chtějí vyšetřovat případy mučení. Jak vyhodnocují důkazy a tak dále,“ popisuje. Důležité je podle ní vyvinout tlak, který úřady donutí jednat.
Naděje na lepší Ukrajinu
Esencí toho, co je v současném postsovětském prostoru špatně, je současná situace na Ukrajině. Potvrzuje to i Ukrajinka Maria Tomaková, spoluzakladatelka uskupení Euromaidan SOS. „Vývoj v postsovětském prostoru podle mě rozhodně není optimistický. Vlastně ani nevím, jestli byla ukrajinská evoluce úspěšná. Porušování lidských práv na okupovaných oblastech je do nebe volající. Únosy na Donbasu se odehrávají v obrovském měřítku, stejně tak mučení,“ popisuje současnou situaci na Ukrajině.
Cenu Václava Havla získal vězněný obhájce lidských práv z Ázerbájdžánu |
Snaha o nový start sice více či méně úspěšná byla, Ukrajina se však podle Tomakové stále nevyrovnala s událostmi nedávné minulosti. Příkladem mohou být události na Majdanu, zejména počínání členů jednotek Berkut, kteří dosud nebyli postaveni před soud, na což ve své nejnovější zprávě upozorňuje i Amnesty International (celou zprávu v angličtině najdete zde).
Důkladné prošetření a vyvození odpovědnosti pro ty, kteří stáli za násilím na Majdanu, je podle Tomakové jednou ze základních věcí, bez kterých se současná Ukrajina nemůže plně stabilizovat. „Materiály o zločinech na Majdanu jsme už předali Mezinárodnímu trestnímu soudu. Jsme v tomto ohledu optimističtí,“ tvrdí.
Pozitivní vývoj na Ukrajině však podle Tomakové přeci jen patrný je, i když v poněkud nečekané rovině. „Paradoxní je, že mnoho lidí nyní prchá z Ruska na Ukrajinu. Stávají se politickými uprchlíky. Je to znakem, že se Ukrajina stává Západem. Tak jako lidi dříve utíkali na Západ, nyní utíkají na Ukrajinu,“ připomíná další důkaz, že i obyčejní lidé mohou i tváří v tvář mocným politikům změnit směřování své země.
