Náhorní Karabach. Abcházie, Osetie, Uzbekistán a Tádžikistán, Čečensko... Války. Zmar, hrůza, smrt každý den. To všechno Oleg Klimov viděl. Prošel si i posttraumatickým syndromem, tak častým u vojáků a válečných reportérů.
A pak, po dvaceti letech, najednou pocítil potřebu se na ona místa vrátit. Najít lidi ze svých vlastních fotografií, zeptat se jich na jméno, na jejich osobní příběhy. Z jeho putování po bývalém "sojuzu" vznikl pozoruhodný dokumentární film "Dopisy psané sobě", který Klimov představil minulý týden v Praze.
Zaujalo mě, že jste vzděláním astrofyzik. Co se stalo, že jste hodil svůj obor za hlavu a začal fotit?
Je to jednoduché - začala perestrojka. A zájmy v oblasti astrofyziky se jaksi změnily v zájmy o společenské dění, o vlastní dějiny. Tou dobou jsem se seznámil se skupinou nezávislých dokumentárních fotografů, kteří si říkali Nonkonformisté. Byli po celém SSSR, měli soukromé kluby, v Litvě, v Moskvě, v Charkově, v Kazani, kde jsem se s nimi seznámil já. Dodnes jsou mnozí z nich známými fotografy. Tenkrát jsem se náhodou ocitl na jejich výstavě a pochopil, že fotografie není to, co jsem znal dřív. Došlo mi, že jde o svého druhu jazyk, kterým je možné něco říct.
Do té doby jste žádný vztah k fotografii neměl?
Ne, neměl. Ta skupina nonkonformistů tehdy působila kolem novin jménem Večerní Kazaň. Byl to takový, řekněme, progresivní list. Nabídli mi, abych udělal reportáž. Šel jsem do hospicu, strávil jsem nějaký čas s babičkami a dědečky, fotil je. To byla moje úplně první reportáž. Dal jsem to do novin a ke svému velkému překvapení jsem za to dostal třicet rublů. Což byly velké peníze, uvážíte-li, že moje měsíční mzda v kazaňském planetáriu byla sto dvacet rublů. A tak jsem si říkal, k čertu, to teda není špatné, dostávat peníze za něco, co navíc člověka baví. Noviny mi pak nabídly, abych s nimi spolupracoval. Souhlasil jsem. A pak bylo zemětřesení v Arménii...
Oleg Klimov (50)Narodil se v roce 1964 v Tomské oblasti. Studoval astrofyziku v Kazani, ale v 80. letech se začal naplno věnovat fotografii. Nejdříve pracoval pro list Večerní Kazaň, zkraje devadesátých let nastoupil do nizozemského deníku NRC-Handelsblad. Fotografoval všechny válečné konflikty v bývalém Sovětském svazu i východní Evropě. Jeho snímky se pravidelně objevují v největších světových novinách a časopisech, včetně The New York Times, The Washington Post, Time, The Independent nebo The Guardian. Padesátiletý fotograf žije střídavě v Rusku a v Nizozemsku. Do Prahy přijel na pozvání organizace Člověk v tísni. |
...rok 1988. První krizová situace, kterou jste fotil.
Ano. Víte, já měl vždy štěstí na lidi. Měli jsme ve Večerní Kazani šéfredaktora, který se stal národním poslancem SSSR. Byl to komunista, ale takový ten, který uměl lavírovat mezi stranou a pravdou. Byl skvělý novinář a dobrý člověk. Takže noviny byly takové, no, opoziční. Když začalo zemětřesení v Arménii, přišel jsem k němu, jako úplný mladíček a říkám: Myslím, že musíme změnit politiku našeho listu. To byla doba, kdy byly veškeré sdělovací prostředky v SSSR stále ještě centralizované. Co napsala Pravda, musely všechny noviny ve všech městech prostě zopakovat. Texty i fotky. Zkrátka obyčejná vertikála moci, ostatně podobná té, kterou teď vybudoval Putin. A já tehdy šéfredaktorovi řekl: Pojďme tuhle vertikálu rozbít. Pojedu do Arménie a budu tam fotit. A on říká: Proč ne. Dal mi své vlastní peníze a poslal mě tam.
Následovaly krvavé události v Tbilisi v roce 1989 a pak už války. Karabach, Abcházie, Osetie... V dokumentu Dopisy psané sobě říkáte, že jste se byl tehdy romantik a myslel jste si, že se vám nemůže nic stát. Kdy se to změnilo?
Pocit nezranitelnosti je samozřejmě spojen s nedostatkem zkušeností. Když člověk přijede do své první války, myslí si, že se mu nemůže nic stát, dokonce i když kolem sebe vidí umírat lidi. Ale čím jste ve válce déle a častěji, tím víc se vám mění myšlení. Asi tak... V normálním životě přemýšlíme takovým tím obyčejným způsobem: co budeme dělat zítra, jaké bude počasí... Máme pocit, že budeme žít věčně. A to je takový hlavní zdroj optimismu. Přemýšlíme o životě. Voják ve válce přemýšlí o smrti. Každý den. A válečný reportér po nějaké době také začíná denně přemýšlet o smrti. Tyhle ideologie, ideologie smrti a ideologie života, jsou si navzájem protikladem. A když každý den přemýšlíte o smrti, mění se vaše chování, stává se neadekvátním. Právě proto se mnozí vojáci či reportéři snaží do války vrátit. Ne kvůli adrenalinu, ale kvůli jiným pravidlům života. Chápou smrt.
Jak?
Že přijde. Samozřejmě, je možné věřit v Boha. Nebo v nějaké absolutno. Já jsem fyzik. Nejsem religiózní člověk.
Vytvořil jste si v hlavě nějaký algoritmus války? Soubor základních pravidel, která válečný reportér automaticky dodržuje, aniž by o nich musel přemýšlet?
Hlavní, obyčejné a univerzální pravidlo je, že reportér nesmí vzít do ruky zbraň. Za žádných okolností. Role jsou rozdány: bojovníci, vojáci mají automaty. My máme fotoaparáty. Další pravidlo dle mého názoru zní, že fotograf nemá nikdy skrývat, že je fotograf. Například když mám malinký foťák, který můžu schovat a bez povšimnutí cvakat, lidé, kteří jsou kolem, vojáci, si mohou pomyslet, že jsem třeba špion. Někdo divný. Ale s velkým foťákem, který neschováte, jste pro ostatní čitelný. Lidé si na vás zvyknou, přestanou vám věnovat pozornost, protože chápou, že děláte svou práci. Stejně jako oni. I když v jejich případě je práce zabíjet druhé. A ještě jedno pravidlo: Nikdy nikomu neříkejte, komu v konfliktu straníte, s kým sympatizujete.
Romantika není dostatečná motivace
Jak se fotí válka, v níž je jednou z bojujících stran vaše vlastní země? Teď mluvím pochopitelně o Čečensku...
Máte pravdu, Čečensko byla první válka, u níž jsem měl pocit, že se mě osobně dotýká. Sice jsem pracoval pro nizozemské noviny, ale pořád jako ruský občan. Takový příklad... Byl jsem v čečenském týlu a fotil zajaté ruské vojáky. Přišel jsem k nim z čečenské strany. Se mnou tam byl jakýsi štáb, myslím, že CNN. Natáčeli svou vlastní reportáž. Já tehdy žil v čečenské rodině. Sám. Starali se o mě, krmili mě... Pamatuju si, že jsme večer společně koukali na televizi, nějaký ruský kanál. A na něm ukazovali záběry, které vzali od CNN, ale udělali si k nim samozřejmě svůj vlastní příběh. O zajatých ruských vojácích, kteří jsou týráni a zabíjeni. A já sedím a koukám na to spolu s Čečencem, u kterého žiji, a vím, že televize lže. Stejně jako to ví on. Ale pochopitelně se ke mně hned obrací a říká: "To ty jsi jim tohle dal?" Mimochodem, ve druhé čečenské válce jsem viděl ruské novináře, kteří nakonec porušili ono základní pravidlo, o němž jsme už mluvili - vzali zbraň a začali střílet. To byla hrůza.
Pamatujete si všechny příběhy, s nimiž jste se za ta léta setkal, nebo vám paměť milosrdně selhává?
Některé příběhy si pamatuju. Ale ve skutečnosti je to tak, že fotograf hledá obraz. Obraz války, světa, čehokoliv. Ale už vlastně nepřemýšlí, kdo je ten který člověk, jakou má osobní historii. To nehraje roli. Hledáme obrazy a sestavujeme z nich vlastní svět. To píšící reportéři se zabývají osobními příběhy.
V tomhle kontextu je zajímavé, že jste se rozhodl vrátit po dvaceti letech na místa "svých" válek, najít lidi z vlastních snímků a dozvědět se, co jsou zač. Proč? Byla to vaše osobní terapie?
Ne, terapie ne. Jen jsem prostě přestal věřit v ideu humanismu ve fotografii. Jako bychom nefotili, jako by tolik fotografů nezemřelo... nemá to účinek. Dnešní divák už nereaguje. Na fakta, na dokumentární fotografii. Ve filmech, na obrazovce vidí každý den ještě strašnější obrazy. Když člověku na Facebooku ukážete fotografii situace, kdy jeden člověk zabíjí druhého, pro něj už je to každodenní věc, které nevěnuje pozornost. Už nerozumí tomu, že jde o realitu.
Proto jste se tedy vydal pátrat po lidech, které jste fotil před dvaceti lety...
Říkal jsem si: Každý válečný fotograf má nějakou motivaci. Proč to celé děláme? Proč jezdíme do války, žijeme v hrozných podmínkách, riskujeme život? Je to romantika? Ne, romantika není dostatečná motivace. Všichni fotografové jsou přesvědčeni, že dělají také humanitární misi. Chtějí ukázat světu, co se děje. Pomoci zastavit válku. Ale to už nefunguje. Svět už to nepřijímá. Já se podíval na své nejznámější fotky a řekl si, kruci, vždyť ani nevím, kdo ti lidé vlastně jsou. Abych obhájil to, že jsem je celá léta fotil a ukazoval po světě, měl bych jet a najít je. To byla taková počáteční idea...
A nepomyslel jste tehdy, že tím vlastně otevřete staré rány? Ne své, ale těch lidí? Že jim takové setkání po letech může vlastně ublížit? Ve filmu jsou některé silné momenty, lidé při vzpomínkách brečí...
V podstatě jsem si celkem jednoduše řekl: Když se mnou ti lidé nebudou chtít mluvit, já je rozhodně nebudu nutit. Musím říct, že většinou neodmítali. Spíš se báli mluvit. A to v Čečensku. Ti, kteří tam stále žijí. Nebo matky ruských vojáků, které na to vůbec nechtěly vzpomínat, protože to pro ně bylo prostě strašné. Dodnes trpí.
Věřím na vnitřní hlas
Teď už do válek nejezdíte. Vaší poslední byl Afghánistán. Proč?
Důvod je jednoduchý. Když člověk vidí všechnu tu destrukci, ničení, které se odehrává den co den všude kolem a které se opakuje.... Víte, války jsou všechny stejné. Vojáci. Uprchlíci. Oběti. V každé válce se děje jedno a to samé. Je jen několik málo scénářů. A když to člověk vidí pořád dokola, dříve nebo později začne bořit sám sebe. Zevnitř.
Jste pověrčivý? Máte nějaké talismany, které si vždy vozíte s sebou?
Ale jo, nějaké mám. Nevím, jestli jsem přímo pověrčivý, ale věřím v jakousi mystiku. Předtuchy. Vnitřní hlas, který ti říká "tohle je nebezpečné, tohle ne". Což znamená, že se rozhoduji nejen logicky, ale i intuitivně. A zatím to funguje.
Kdy pociťujete opravdový strach?
Válka se dá popsat dvěma slovy: hrůza a strach. Ta slova jsou univerzální, platí pro všechny. Lidé, kteří říkají, že strach nemají, jsou buď nemocní, nebo lžou. Strach bývá vtíravý, neodbytný. Samozřejmě, když se bojuje a kolem umírají lidé, je jasné, že má člověk strach. Ale strach přichází i jindy, v nebojových situacích nebo i v normálním životě. Já to poprvé naplno pocítil v Kosovu. Jeli jsme z Bělehradu do Prištiny. Taxíkem. Po cestě bylo mnoho odstřelovačů. Srbských, kosovských. Měli jsme auto se srbskou poznávací značkou - a oni vždy koukají na značku. Tehdy jsem seděl na zadním sedadle, a najednou jsem na zátylku ucítil, že mě sleduje odstřelovač. Úplně bez příčiny. Takové iracionální tušení, že mi někdo zírá na zátylek. Pak jsem dlouho nemohl sedět na zadním sedadle, jezdil jsem pořád vepředu, i v normálním světě. A potom se stala taková paradoxní věc... Přijel jsem domů, do ruské Tomské oblasti, na pohřeb svého otce. Jel jsem taxíkem - a zase si sedl na přední sedadlo, dozadu jsem nemohl. A stala se nám nehoda a já byl dost zraněný. Kdybych býval seděl vzadu, nejspíš by se mi nestalo nic.
Putinská cenzura není jako sovětská
V úvodu jste se dotkl Putinovy vertikály moci, která funguje i v médiích. Jak se dnešní vertikála liší od sovětské? Respektive jak se liší sovětská a putinská cenzura?
V dnešním Rusku nefunguje cenzura v sovětském slova smyslu. Institucionalizovaná, formální. V SSSR bylo zvláštní oddělení, jmenovalo se GlavLit. A ten jasně říkal: tohle je možné publikovat, tohle je tajemství. Přičemž většinou bylo všechno tajné. Nicméně byli to reální lidé, kteří kontrolovali obsah. Tak to teď není. Teď se z Kremlu telefonuje do televizí. Což je taky cenzura, ale jiného druhu. A hlavně, v dnešním Rusku ponejvíce funguje cenzura vnitřní. Autocenzura samotných novinářů. Ta je nejdůležitější.
Umí se dnešní ruská společnost vyrovnat se svou vlastní historií?
Neřekl bych. Ne, neumí.
Proč?
Když se podíváte na Rusko 20. století... První světová válka, revoluce, občanská válka, ohromný počet obětí. Pak stalinské represe, druhá světová válka, dalších čtyřicet milionů mrtvých... Prostě dvacáté století je pro ruskou společnost jedna velká katastrofa. Což si lidé do nějaké míry uvědomují. A projevuje se u nich obranná reakce. Víte, ruská společnost už od carských dob věří, že stát je víc než člověk. Že stát je zodpovědný za každodenní život. Car vás nakrmí. Člověk není tak důležitý - a to funguje dodnes a Putin toho využívá. Představte si chlapa z vesnice. Nemá peníze, nemá práci, pije jak duha. Ani si tu práci nehledá. Ale potřebuje být, tak jako každý člověk, na něco hrdý. Jenže na co, když sám nic nedokázal? Tak je hrdý na to, že Krym teď patří Rusku. Kupříkladu. Od potřeby hrdosti je v Rusku strašně blízko k nacionalismu.
Léta jste fotil rozpad Sovětského svazu. Co znamenal rozpad pro vás osobně?
Rozhodně bych neřekl, že to pro mě byla "největší geopolitická katastrofa 20. století", jak řekl Putin. Víte, jsou příběhy. Znal jsem učitelku dějepisu z jedné vesnice v Tatarstánu. Učila celý život, byla nadšená komunistka, ale skvělý člověk. Ano, i takové případy byly. A tahle paní v době perestrojky pochopila, že celý život svým žákům lhala. A spáchala sebevraždu. A pro mě? Mně přinesl rozpad SSSR pocit svobody. Demokracie. Liberalismu. To všechno jsou v dnešním Rusku nadávky.
