Panovalo všeobecné přesvědčení, že Praha bude ničivých následků letecké války, která zuřila nad Evropou, ušetřena. O to větší šok lidé zažili, jakmile se ozvaly první exploze pum. Hodiny ukazovaly 12:25.
Americký bombardér typu B-17G (sér. číslo 44-8771, imatrikulace 3O-B), který byl vedoucím letounem 603. bombardovací perutě (ovšem patřil k 601. bombardovací peruti) 398. bombardovací skupiny, je zachycen pravděpodobně při návratu z náletu na Prahu 14. února 1945. Místo spodní střelecké věže nesl pod trupem radar.
Americké bombardovací letouny typu B-17 (přezdívané létající pevnosti) z 8. letecké armády se k městu přiblížily od jihozápadu a své pumovnice otevřely v okamžiku, když se nacházely nad Radlicemi. Bomby dopadly postupně v okolí dnešní stanice metra Radlická, na Smíchově, ve Vršovicích, Nuslích, na Žižkově a především na Novém Městě (v okolí Karlova náměstí) a na Vinohradech (v okolí rozhlasu na Vinohradské třídě).
Není mnoho událostí v české moderní historii, které by vyvolávaly podobně nekonečné a bouřlivé diskuse. Jak už to v podobných případech bývá, emoce, byť zcela pochopitelné, nám brání střízlivě posoudit fakta. V minulosti byla publikována různá (i ideologicky zabarvená) vysvětlení, proč byla za cíl „zvolena“ právě Praha, ale všechny prameny, které se mi dostaly do ruky, svědčí o tom, že skutečnou příčinou byl navigační omyl. V době, kdy běžně používáme GPS, to zní jako něco zcela neuvěřitelného, ale berme v úvahu, jaké možnosti navigátoři za války měli.
Praha rozhodně nebyla toho dne ani náhradním cílem. Na druhé straně nebyla pro spojenecké letectvo ani cílem zapovězeným. Ostatně 25. března 1945 se uskutečnil druhý plánovaný nálet na Prahu (ten první byl 30. října 1944 odvolán kvůli nepříznivému počasí), konkrétně na továrny v Libni a Vysočanech a na letiště ve Kbelích, Letňanech a Čakovicích.
Co se tedy přihodilo? Asi stovka ze 461 letadel, která měla 14. února 1945 za úkol zaútočit na železniční uzel v Drážďanech, se kvůli extrémně silnému větru nad nizozemským pobřežím odklonila od určeného kurzu. Patřila ke třem bombardovacím skupinám (91., 381. a 398.), které tvořily 1. bombardovací křídlo 1. letecké divize. Jejich situaci dále zkomplikovala hustá oblačnost nad kontinentální Evropou a navíc přestal fungovat radar na palubě vedoucího stroje.
Někteří členové osádek sice měli pochybnosti (odkazuji na jejich vzpomínky v knize Praha v plamenech vydané v roce 2008), zda pod sebou mají opravdu Drážďany, ale velitel formace podplukovník Lewis P. Ensign je podle všeho odmítl. Celkem 59 letadel (každé neslo asi dvě a půl tuny trhavých a zápalných pum) z 91. a 398. bombardovací skupiny (tj. pět z jejich šesti perutí nasazených 14. února 1945 do akce) nakonec shodilo svůj náklad na Prahu ve chvíli, když trhlinami ve vrstvě mraků bombometčíci spatřili zemi. Nálet trval několik minut.
Letci se o tom, že zaměnili Prahu za Drážďany, dozvěděli po návratu na základnu. „Vím určitě, že vítr mohl mít rychlost kolem sta mil za hodinu. Také jsem si byl jist, že se nacházíme mimo stanovený kurz. Bohužel, nebyli jsme vedoucím letadlem, a tak jsme museli uposlechnout rozkazu ‚následuj vedoucího‘. Pozici, kterou jsem vypočítal, jsem sdělil Samovi (pilotovi poručíku Samuelu Plantovi - pozn. FV) a ten ji předal vedoucímu letadlu. Ovšem se nic nestalo a my jsme bombardovali Prahu místo našeho hlavního cíle, Drážďan. Ve výšce přibližně dvacet tisíc stop a ve vzdálenosti devadesáti mil od Prahy jsme stále mohli vidět kouř stoupající z města,“ vybavil si po 60 letech tuto misi navigátor Nunzio Addabbo.
Praha tak byla označena jako takzvaný příležitostný cíl, což byla tehdy běžná praxe v případě, že nálet na primární, či předem určený náhradní cíl nebyl možný. Hlášení o této akci se také zmiňují o podobnosti Prahy a Drážďan a navigačních bodů na trase k nim: při pohledu na mapu musíme konstatovat, že to platí přinejmenším o sbíhavosti železničních tratí směřujících do obou měst (Saská Kamenice-Drážďany a Ústí nad Labem-Drážďany a Plzeň-Praha a České Budějovice-Praha.
Poslední peruť (z 91. bombardovací skupiny) svrhla podle navigátora Paula J. Limma shodou okolností pumy „na malé město, které jsem nedokázal na mapě identifikovat“. Ve skutečnosti šlo patrně o železniční trať z Prahy do Českých Budějovic. Několik trhavých bomb vybuchlo na Benešovsku neškodně v polích a lesích a velké množství zápalných pum, které nevybuchly, zajistili pyrotechnici ze zdejšího výcvikového prostoru SS.
Celkový počet obětí mezi českými a německými civilisty a německými vojáky se v Praze nakonec vyšplhal na 701, dalších 1 184 osob bylo zraněno. V domě čp. 1254 na Vinohradské třídě naproti tržnici, kde sídlila známá pražská uzenářská firma Emanuela Macešky, byly údajně dlouho po válce nalezeny ve sklepě pozůstatky 23 lidí, které záchranáři v sutinách včas neobjevili. Jeden muž byl odsouzen k trestu smrti a popraven za rabování v opuštěných bytech a živnostech.
Podle Evy Skalické z Útvaru rozvoje hl. m. Prahy, která zpracovala podrobnou statistiku pro výstavu „Válečné jizvy“ v roce 2005, bylo zničeno, nebo v různé míře poškozeno 2 645 obytných a veřejných budov (např. Emauzský klášter, tramvajová vozovna na Pankráci, Faustův dům a přilehlá nemocnice na Karlově náměstí, Jedličkův ústav, Gröbeho vila v Havlíčkových sadech aj.). Fotografie některých z těchto míst (např. od Stanislava Maršála) viděl asi každý z nás.
„Bydleli jsme v posledním patře domu č. 9 v Dittrichově ulici, nedaleko od Emauzského kláštera i Palackého mostu. Když jsme s maminkou asi ve 12 hodin uslyšely první výbuchy, vyběhly jsme na chodbu a chtěly se dostat co nejrychleji do protileteckého krytu ve sklepě. Nic jsme si s sebou nevzaly, což bylo v rozporu s příručkami o tom, jak se chovat při náletu, ale člověk v takové chvíli se moc dlouho nerozmýšlí co dělat,“ vypráví Eva Tomanová, které tehdy bylo osm let.
„Maminka mě chytla do náručí a přitom jsem ztratila jednu bačkorku. Pak někdo řekl, že střechu prorazila zápalná bomba a na půdě začalo hořet. Pochopitelně vypukla panika, umocněná tím, že od jiné bomby, která dopadla na dvůr, se oheň rozšířil do přízemí nebo prvního patra, cesta do krytu tak byla zablokována. Mezitím domem otřásaly další a další výbuchy v okolních ulicích. Poprvé v životě jsem se modlila, ale maminka mě stále utěšovala, že určitě budeme v pořádku. Nakonec se nám i ostatním sousedům podařilo bez úhony sejít dolů. Měla jsem vlastně dvakrát velké štěstí. Mimo jiných byl totiž zasažen dům, kam jsem s jinými dětmi chodila do rodiny své spolužačky na domácí vyučování, ale ten den odpadlo, protože spolužačka byla nemocná. Ani nevím, jestli to přežili. Z jiného domu, který stojí na rohu ulic Dittrichovy a Na Moráni, kde měla rodina Černých pekařství, zbyla jen část. Bomba strhla přední zeď, vypadalo to, jako by obrovský nůž dům shora dolů rozřízl. Nikdy nezapomenu na pohled na odkryté byty a na zápach, který vycházel z trosek a byl cítit ještě mnoho dní.“
Dům čp. 1981 (označený šipkou) na rohu Rašínova nábřeží a Resslovy ulice na Novém Městě vyhořel, demolice trosek byla dokončena až v roce 1960. Proluka zde zůstala do 90. let, kdy byl postaven proslulý Tančící dům, s věžemi nazvanými Ginger a Fred, podle návrhu architektů Vlada Miluniće a Franka O. Gehryho.
Bomby proměnily v trosky i dům čp. 1981 na rohu Resslovy ulice a Rašínova nábřeží, kde dnes stojí známý Tančící dům. V jednom pokoji zahynuly tři děti, jejich matka přežila díky tomu, že se v osudný okamžik nacházela v komoře v zadní části bytu. Tragický příběh zachytila Božena Klingerová ve svém blogu.
Ačkoli škody byly způsobeny téměř výhradně na civilní zástavbě, dá se předpokládat, že záměrem bylo zasáhnout smíchovské nádraží, které se polohou a tvarem kolejiště podobalo seřaďovacímu nádraží v Drážďanech (Bahnhof Dresden-Friedrichstadt), vršovické nádraží a možná i hlavní nádraží, které zase připomínalo svůj drážďanský protějšek s dvojdílnou prosklenou střechou, případně železniční most na Výtoni. Ve všech případech by šlo o legitimní cíle. Uvědomme si, že narušení železniční infrastruktury na nepřítelem okupovaném území představovalo ze strategického hlediska jednu z priorit spojeneckého letectva. Při tehdejší úrovni zaměřovací techniky bohužel nebyl rozptyl dopadu pum v okruhu i stovek metrů od cíle jevem nikterak neobvyklým.
„Asi 60 výbuchů trhavých pum bylo zpozorováno v obytné oblasti a na východním okraji ústředního seřaďovacího nádraží (na Smíchově - pozn. FV), jednu míli jihozápadně od centra města,“ píše se ve zprávě 1. letecké divize 8. letecké armády.
Celkové hodnocení výsledku náletu („good“ až „excellent“) vyznělo na americké straně přehnaně optimisticky. Ztráty na vozovém parku byly totiž minimální a omezení v dopravě trvalo nanejvýš pár hodin. Ve Vršovicích krátery po třech trhavých bombách přerušily koleje, čtvrtá bomba zcela zdemolovala stavědlo při výjezdu do vinohradského tunelu. Čtyři vagony byly zničeny a pět poškozeno. Výhybkář František Slavík zemřel, sedm jeho kolegů a jeden civilista byli zraněni. Na Smíchově tři bomby rozmetaly skládku uhlí a shořel osobní vagon. Škody utrpěla také hlavní budova.
O autoroviFilip Vojtášek Absolvoval Filozofickou fakultu UK. Zajímá se o letectví za druhé světové války. Je spoluautorem knih Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012) a vydavatelem blogu Hloubkaři o útocích spojeneckých stíhacích letadel (hloubkařů) na železnici a další pozemní cíle v českých zemích. |
Nálet byl vítanou příležitostí pro německou i protektorátní propagandu pustit se nejen do západních spojenců, ale i do londýnské exilové vlády. Jejich práci ovšem usnadnil fakt, že lidé smysl bombardování nechápali, protože nebyl postižen žádný vojenský objekt, a bilance byla tak tragická. Noviny současně neopomněly nabádat obyvatele českých zemí, aby se příště neprodleně uchýlili do protileteckých krytů.
„Apokalyptičtí jezdci ve stejnokrojích amerických a britských teroristů se přehnali přes Prahu. Zaseli zkázu, ale současně zaseli nenávist proti sobě do všech duší pražského obyvatelstva. Takový je výsledek středečního odpoledne,“ dočteme se v reportáži Večerního českého slova ze 16. února 1945. O dva dny později se před kostelem svaté Ludmily na Vinohradech konala tryzna za české oběti náletu, při které bylo vystaveno 150 rakví. Čestnou stráž drželi příslušníci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě s pochodněmi v rukou.
Dovětek: Občas se lze setkat s tvrzením, že pilotem vedoucího stroje byl rodilý Čech, který před válkou emigroval do Spojených států. Pokud autoři mají na mysli Harolda R. Van Opdorpa z 398. bombardovací skupiny, pak se mýlí. Narodil se v roce 1922 v Rochesteru ve státě New York, a je-li jeho příjmení původní, spíše byl nizozemského původu.
Hlavní zdroje:
- Plavec, Michal, Vojtášek, Filip a Kaššák, Peter. Praha v plamenech: nálety na hlavní město za druhé světové války. Cheb: Svět křídel, 2008
- 398th Combat Mission 14 February 1945 : Target: Prague, Czechoslovakia. Dostupný zde.
- Národní archiv, fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu
