„Konkrétně bych to nějak nerozpitvával, prostě řekněme, že letní příprava byla tentokrát jiná, já se přetrénoval a tělo se z toho nedokáže dostat,“ svěřuje se Bína.
Jedná se o únavový syndrom?
Je to tak na hraně. Chvilku funguju normálně, ale pak se tělo zastaví a tři dny skoro nejsem schopný si ani dojít na záchod.
Martin BínaČeský cyklokrosař, narozený 21. května 1983, začínal s cyklistikou v rodném Pelhřimově. Nejprve jako silniční jezdec. S nástupem na střední školu se však přestěhoval do Tábora, kde se dostal do cyklokrosařského oddílu CT Budvar Tábor. Pod vedením trenéra Stanislava Bambuly poté získal v roce 2001 titul juniorského mistra světa. V sezoně 2004/05 se stal celkovým vítězem Světového poháru kategorie U23. Pětkrát byl druhý na domácím šampionátu a loni poprvé slavil i titul. Od roku 2013 závodí za belgický tým Corendon-KwadrO. |
Takhle jste se cítil hned na začátku sezony?
Ano, nejezdilo se mi nijak extra, připadal jsem si divně. Říkal jsem si, že budu muset přidat v tréninku. A to mě pohřbilo.
Byl jste na vyšetření? Co vám řekli lékaři?
Vzali mi krev a výsledky nebyly nic extra. Už tam se ukázalo, že není něco v pořádku. A pak jsem šel na zátěžové testy, které dopadly šíleně. Všechno teď řeším s fyzioterapeutkou, ta ví, o co jde.
Mluvil jste o jiné přípravě, znamená to, že napříště už nebudete experimentovat?
Chybami se člověk učí, z každé se dá něco vzít. Prostě jsme zkusili něco jiného, a jak se ukázalo, neosvědčilo se to. Někdy prostě méně znamená více. Tím se budu řídit.
I přes problémy pořád závodíte, neměl jste chuť tuhle sezonu už uzavřít?
Jasně. Kdyby nebylo mistrovství světa v Táboře, tak už bych ji ukončil v listopadu, ale takhle to pořád zkouším. Před Vánocemi se zdálo, že jsem se z toho trochu dostal, moje forma měla stoupající tendenci. A týden před republikovým mistrovstvím jsem skončil na závodech v Belgii devátý.
Jenže domácí šampionát jste potom nedokončil...
Čtyři dny jsem byl zase ve stavu, kdy jsem skoro nemohl vstát z postele. V pátek, den před závodem, se mi najednou udělalo líp a tak jsem na start šel. Nakonec to dopadlo tak, že jsem odstoupil. Nešlo to. Nemohl jsem dýchat a všechno mě bolelo.
Víte o nějakém kolegovi sportovci, který prožíval podobné období? Zkoušel jste někoho kontaktovat?
Zatím ne, ale možná zavolám Jardovi Kulhavému (zlatý medailista z olympiády v Londýně v MTB cross country – pozn. red.), protože – co vím – on měl loni podobný problém. Po olympiádě se mu nedařilo a začala se na jeho hlavu valit kritika. To, že byl nemocný a měl úraz, lidi nezajímá. Řekl bych, že v tomhle je český fanoušek typický.
Chcete říct, že v Belgii, kde většinu sezony trávíte, jsou fanoušci jiní?
Ano, belgický fanoušek je vstřícný, v pohodě, nechá si věci vysvětlit. Celkově na žití je to moc příjemná země. Tím ale samozřejmě nechci říct, že všichni čeští fanoušci jsou hrozní, to určitě ne.
Přišla po nedokončeném domácím šampionátu nějaká kritika, která vás mrzela víc než ostatní?
Dorazila ke mně ze spousty stran. Na jednu stranu to chápu, říkám si, ať si rejpnou, protože kritika je potřeba. Ale když vám člověk, kterého znáte, do očí nic neřekne, nezavolá a vy se pak jeho názor někde dočtete, tak to zamrzí.
Konkrétní být nechcete?
Ne. Já samozřejmě chápu, že lidi chtějí vidět bojovnost, jenže když máte hlavu nastavenou na pódium, na přední místa a tělo nemůže, tak není jiná šance. Prostě jsem slezl. Bylo zbytečné se v tom plácat, prohlubovat zmar.
Bál jste se, že by mohla ještě více utrpět vaše psychika?
Jistě, psychika hraje hodně velkou roli. Já jsem pořád optimista, nic jsem nezabalil, soustředím se, promítám si trať, ale pokud bych měl dojet padesátý, tak to nemá smysl. Každý má cíle někde jinde a pro mě 50. místo nemá význam. Lidi nepochopí, jak se cítíte, co to všechno obnáší. Takovou věc nikomu nevysvětlíte, dokud ji sám nezažije.
Kdy se definitivně rozhodnete, jestli se zúčastníte letošního mistrovství světa v Táboře?
Nevím. Zatím je ve hvězdách, jestli pojedu. Teď jsem ještě ve Španělsku na soustředění, dávám se tady dohromady, trénuju, odpočívám. Teprve se uvidí, co bude. Může se ještě změnit spousta věcí a třeba se tělo umoudří.
Ze Španělska pojedete už rovnou do Tábora?
Ještě teď o víkendu zkusím poslední závod Světového poháru v Holandsku (25. ledna v Hoogerheide – pozn. red.) a pak už se budeme přesouvat do Česka, do Tábora.
Ještě se vrátím k tématu života v Belgii. Dovedete si představit, že byste se tam usadil i po skončení kariéry?
Ne, to určitě ne. Já zůstanu v Česku. Za možnost poznat Belgii, jinou mentalitu, jsem moc rád, něco si z toho vezmu, ale doma jsem v Česku. Líbí se mi tady prostředí, krajina, mám tu rodinu, přátele. Rozhodně se sem vrátím.
A jelikož pocházíte z Vysočiny, je možné, že to bude třeba zrovna váš rodný Pelhřimov?
Mám byt v Mladé Boleslavi a hodně času trávím v Praze. Ale ano, dovedu si představit, že se jednou v Pelhřimově usadím. Jednak tam mám rodiče, a pak taky celkem dobře zaběhnutou firmu.
