Dobře ty, křikla Soukalová na Puskarčíkovou. Povodily jsme si je, říkala Landová

Neuvěřitelná věc. Sen, který jsme změnily ve skutečnost. Utopie. Tak popisovaly středeční dění v biatlonovém areálu v Ruhpoldingu české reprezentantky. Eva Puskarčíková vše načala. Na samém konci pak byla vlajka v rukou vítězně finišující Veroniky Vítkové. A za českou štafetou zela na trati prázdnota.

Je z celé štafety nejmladší, ale do bitvy se zbytkem světa se vrhla zcela bez bázně. EVA PUSKARČÍKOVÁ ujížděla hned po startu v čele pole 22 týmů. Její skvostný výkon na prvním úseku byl odrazovým můstkem k českému triumfu. Ona dodala celému týmu klid.

A teď si říkáte: Co se to děje? Kdy já se už probudím?
Nemohla jsem uvěřit našemu vítězství už minulý týden v Oberhofu. A teď tohle! Pořád mi to nedochází. Přijde mi to tak hrozně utopické a neuvěřitelné.

Všichni jsou nadšení, jak nebojácně jste se vrhla do závodu. A jak jste i bezchybně odstřílela.
Vůbec nevím, čím to bylo. Prostě jsem přeřadila na autopilota a nevnímala jsem, co se děje okolo.

Dnes jste nebyla tak nervózní jako před startem v Oberhofu?
Ne, dneska ne. V Oberhofu jsem se bála, co se mnou udělá, až tam pojedeme všechny naráz ten těžký sjezd. Ale v Ruhpoldingu je trať mnohem víc v pohodě.

I když před startem pršelo a vzápětí sněžilo?
Jo, dalo se jet docela dobře. Jak jsem startovala na začátku štafety, ještě moc sněhu nestihlo napadat. Že jsem tahala vpředu, proto nebyla žádná velká nevýhoda. A potom jsem ve druhém kole chvilku jela za Němkou a odpočala si ve vagonku.

Vaše střelba vstoje byla takřka dokonalá, úžasně frekvenční. Měla jste takový pocit?
Abych pravdu řekla, já si z ní na žádné pocity vůbec nevzpomínám. Měla jsem v sobě toho autopilota. Až najednou koukám: Ho hó, ona je tam zase nula. Tak jsem si jela dál, no.

Ohlédla jste se a za vámi dlouho nikdo.
Říkala jsem si: To snad není možný. Hned jsem se hecovala: Jo, dělej, jeď, ať mají holky ještě větší náskok.

O českých biatlonistkách se začíná tradovat, že jsou královnami extrémního počasí. Souhlasíte?
Asi jo. Něco na tom bude. Tedy pro dnešek určitě. Zato v Oberhofu jsem to ve sprintu moc nepotvrdila.

Dnes šlo naopak o vaši životní štafetu?
Jo. Takhle hezky jsem ji ještě nikdy nerozjela.

Při předávce jste pak na Gabrielu Soukalovou něco zakřičela?
Plácly jsme si a Gabča na mně zavolala: Dobře ty! A odjela. Já byla tak zadýchaná, že jsem nedokázala říct nic.

A co následná takřka hodinka čekání, jak celá štafeta dopadne? Kdy jste uvěřila?
Po stojce Jíti Landové, když ji zvládla. Doufala jsem: Ty jo, to už Verča na posledním úseku přece musí dát, to musí dobře dopadnout. A když Verča podržela taky ležku, uvěřila jsem, že nám to opravdu vyjde.

Tentokrát si Veronika vychutnala dojezd i s českou vlajkou. A vy s ní.
Jo, byli tam čeští fanoušci, přijeli rodiče Landovi a Soukalovi a s vlajkou pospíchali k tribuně.

Stupeň nejvyšší vám nyní podruhé v řadě po štafetě říká „pane“. Jak se vám na něm stojí?
Nádherně. Ještě bych to párkrát chtěla zajít. Kéž by.

Už vám trochu hlodá v hlavách i možnost zaútočit letos na malý křišťálový glóbus?
Nooooo, už to slovo dneska padlo. Ale uvidíme. Nerada říkám hop, než přeskočíme. Nebudeme si kvůli glóbu dělat psychické stresy.

Vlastně zatím platí pravý opak. Žádný stres. Na tiskové konferenci po závodě jste se všechny čtyři takřka minutu spontánně chechtaly, záznam je i na svazovém Facebooku.
No to jsem taky nechápala. (Reportér Radiožurnálu vše odstartoval, když jim při rozhovoru nechtěně shodil ze stolu lahev.) Jíťa s Gabčou něco řekly a potom už se to nedalo dál vydržet. Gabča a Jíťa smíchem sténaly pod stolem a najednou jsme se chlámaly všechny.

Vůbec jsem necítila spoušť, vyprávěla Landová

Jitka Landová na střelnici v Ruhpoldingu.

Na třetím úseku rychle běžela a hlavně se vypořádala s řádně ošemetnou situací na střelnici. Tentokrát se JITKA LANDOVÁ nenechala ničím vyvést z rovnováhy. Ani nábojem, který ztratila. Svoji porci práce zvládla s rozvahou zkušené harcovnice. „Jsem ráda, že jsem to ustála.“

Trenér Vítek vás potom moc chválil, jak jste kritickou stojku psychicky zvládla i s náhradním nábojem.
Hlavně při té ležce mi ale předtím zatrnulo, když jsem ty dvě rány nedala a potom mi náboje vypadávaly z ruky. To bylo hrozné.

Měla jste příliš zkřehlé prsty?
Jo, zmrzlé z těch mokrých rukavic. Vůbec jsem při té ležce necítila ani spoušť. Uchopit náboje do těch zmrzlých prstů bylo děsné. Vůbec mi tam nešly, neměla jsem žádný cit. A pak mi museli dát náhradní náboj na stojku.

Tu jste zvládla s velkým přehledem.
Ale bylo to už docela složité psychicky. Slyšela jsem, že přijíždí Němka, fanoušci z tribun hulákali, už mi to šlo trochu na nervy. Ale nakonec dobrý.

Zároveň jste měla výborný běžecký čas. Takže lyže pod vámi letěly?
To si vůbec nemyslím. Lepilo se to, zadrhávaly. V cílové rovince jsem málem spadla na pusu.

Už když jste vyslala Veroniku Vítkovou na poslední úsek, věřila jste, že váš tým o vítězství nikdo a nic neobere?
Radši ne, člověk nikdy neví. Já jsem vždycky spíš skeptikem, nohama pevně na zemi. Stát se mohlo cokoliv. Teprve když jsem od servisáků uslyšela, že je to v cajku a že už má Verča jen kousek do cíle, zase jsem si oblékla číslo a utíkala do cíle.

Vyhrály jste štafetu o minutu a čtvrt. Jak byste to vlastně okomentovala?
Že jsme si je dneska povodily. Takový náskok je neuvěřitelný.

Kdyby vám takový výsledek někdo před štafetou předpověděl, co byste mu odpověděla?
Že je snílek. Asi jako my. Ale my jsme teď ty naše sny převedly do reality.

S trenérem Vítkem letos celý tým září. Co s vámi při tréninku provádí, že to tak zvládáte?
Myslím, že se zatím drží docela statečně. Musí to být s námi občas o nervy, když třeba každá chce něco jiného. Všechna čest.

On sám oceňuje, že jste všechny moc pracovité.
No jo, musíme být. Bez práce nejsou koláče.