Sedmý běžecký čas ze sprintu navíc potvrzuje, že se stále zrychlujete.
Jo, ten běh byl fajn. Ale my jsme tentokrát měly velkou podporu v lyžích. Jak jsem jela druhé kolo s Domračevovou, dala jsem jí snad 50 metrů, to bylo hrozně moc. Oproti ostatním jsme měly vážně výborně namazáno. S umístěním jsem spokojená, třinácté místo není úplně špatné. Hlavně že mi stačilo na návrat do desítky v celkovém pořadí. Jen mě trochu mrzely ty dvě rány mimo. Protože podmínky byly na to, abych odstřílela líp.
Kam ty dvě rány letěly?
Vůbec nevím. Nefoukal nějaký extra vítr, že bychom se ho měly bát. Ale i tak, co bych dala na začátku sezony za takové umístění.
Šéfrenér Rybář věří, že až ještě vylepšíte běh, přijde s tím ruku v ruce i větší střelecká jistota. Protože pak si budete moci rány na střelnici víc pohlídat.
Asi jo, to je pravda. Uvidíme. Pokusím se s tím udělat všechno, co mohu. Ale závody jsou zatím pro mě dost nevyzpytatelné. Jednou se mi běží dobře, tak si hned začnu víc věřit a říkám si: Další závod bude ještě lepší. Jenže pak mě to najednou zase sekne.
Dokázala byste signály, které k vám tělo při závodě vysílá, přirovnat k minulé sezoně? Jsou už alespoň trochu podobné?
To rozhodně nejsou, vůbec. Bojuju na trati. Strašně to bolí. Loni jsem dojela do půlky trati a pořád jsem byla v pohodě, necítila jsem žádnou bolest. Teď už je to od půlky trati na ostří nože.
Loni jste mi říkala, že po startu se ve vás probouzí šelma.
Tehdy jsem ten pocit měla.
Co je se šelmou letos?
Není akční. Asi ještě pořád spí. Doufám, že se probudí. Třeba ve Finsku na mistrovství světa. Kéž by. Bylo by to fajn.
Po Oberhofu jste se těšila do Ruhpoldingu na lepší počasí. Jenže při štafetě se vaše přání právě nenaplnilo.
To ne. Ale ten den, kdy jsme měnili destinaci a přejížděli z Oberhofu, byl prima. Už jen když jsme viděli první paprsky sluníčka, bylo to pro všechny členy týmu velké povzbuzení, protože v Oberhofu jsme ho několik dní ani nezahlédli. Hned mi bylo mnohem líp.
Jaké pro vás potom bylo ujíždět při štafetě po trati naprosto sama, daleko přede všemi soupeřkami?
Už jsem to v minulosti zažila, když jsme jezdívaly s Verčou první dva úseky a Verča mi předala štafetu první. Ale tehdy jsem vedla maximálně o pár metrů, ne o půl minuty jako teď. Tady to byl vážně mazec. Závodilo se mi moc fajn, ačkoliv na druhou stranu jsem si říkala, že když jedeme takhle samy po té zapadané trati, musíme to vepředu ostatním řádně prokopávat. Ale i při štafetě kluci ze servisu tu zdejší rychlou změnu počasí vychytali a lyže nám jely.
Ve sprintu jste nyní váš úžasný výkon ze štafety potvrdily. Abyste se čtyři umístily do 18. místa, to tady ještě nebylo.
Kdo by to byl řekl před pár lety, když nás ze štafety odvolávali, co? Jsme moc rády. Zase jednou jsme ukázaly, co v tom našem týmu je. Je moc hezké sledovat další holky, jak nás následují. A doufáme, že to pořád není všechno.
V neděli vás čeká závod s hromadným startem. Před Vánoci jste v něm v Pokljuce skončila čtvrtá. Máte ho ráda?
Jak kdy. Radši od sebe moc neočekávám. Uvidíme, jak mi to zase jednou sedne. Ale jak se říká, člověk by si měl spoustu věcí prožít, aby ho to někam posunulo. Věřím, že současné období, kdy bojuju závod od závodu, mi posílí vůli a budu pak ještě mnohem větší bojovnice.
Tentokrát absolvujete „hromaďák“ poprvé ve třech, premiérově se do něj kvalifikovala také Jitka Landová. Můžete ji tedy zaučovat do zákonitostí tohoto závodu.
No, co se týče střelby, mohla bych se po sprintu učit spíš já od Jíti. Ale je super, že jede taky. Navíc mě před závodem i ohlídá, hned jsem klidnější.
Váš posun do první desítky Světového poháru jí navíc v budoucnu pomůže. Už nebude muset ve sprintech a vytrvalostních závodech startovat s tak vysokým číslem, protože biatlonistky z Top 10 si mohou vybírat libovolnou skupinu bez ohledu na nasazování.
Však mi také Jíťa před sprintem říkala: Prosím tě, musíš být už zase zpátky v té desítce, ať můžeme líp využívat skupiny. Tak doufám, že ten můj posun teď pomůže i dalším holkám.
