Vidím vás po několika letech. Jak se vlastně máte?
Kromě toho, že se cítím trochu unaveně, protože jsem poslední měsíce dojížděla mezi Prahou a Pálavou, kde jsem právě dotočila seriál Vinaři, tak se mám krásně. Začala nová sezóna, rozjely se nové věci v mém životě, začala jsem učit na Státní Konzervatoři a v Kalichu začínám zkoušet novou krásnou hru Ani spolu ani bez sebe. Po letech jsem vzala práci v seriálu. Jsem Vodnář, který má rád změny, tak to vnímám velmi pozitivně.
Proč jste vlastně před lety zavrhla dlouhé seriály?
Kdysi jsem natočila seriál Nováci a zjistila jsem, že nejsem typ člověka na podobné projekty. Nemám ráda, když jsem někde dlouhodobě uvázaná, celý život jsem na volné noze a je mi příjemné, když jsem svobodná. Dala jsem si kdysi tohle předsevzetí, které mi vydrželo už skoro dvacet let. Vinaře jsem vzala, protože mají šestnáct dílů, tedy začátek a konec, a také miluji jižní Moravu a lidi tam. Bylo pro mě radostí točit v krásném prostředí Pálavy s mladými nadanými filmaři.
Hraní jste před lety nechala úplně?
Ano, asi na pět let jsem úplně opustila herectví, koupila si elektrickou kytaru a jezdila zpívat a hrát po republice. Tehdy jsme dělali muzikál Pěna dní, kde byli úžasní muzikanti. Ti mi napsali písničky a jezdili jsme společně koncertovat.. Bylo to šťastné období, někdy v té době jsem také objevila kouzlo osamělého cestování a začala psát. A když mi v té době někdo zavolal, že má pro mě hereckou práci, tak jsem jen poděkovala s tím, že se herectvím už neživím.
Takže jste se vrátila, protože lze hraní považovat za drogu?
Takhle to není, nebo alespoň já to tak nemám. Každá velká radost má svůj začátek a konec. Nebylo snadné dlouhodobě uživit kapelu, a když mi zavolal Pavel Zedníček, že potřebuje, abych se vrátila do představení Natěrač, které jsem s ním předtím hrála, že mu onemocněla kolegyně, naskočila jsem do toho. Pak vzniklo Divadlo Kalich, které nás vzalo pod svá křídla a my jsme si mohli sami hledat, co a s kým chceme hrát. Takhle nějak jsem se vrátila postupně k herectví.
Zmínila jste, že učíte na konzervatoři. Jak vám to jde?
Pro mě je to úplně nová zkušenost, viděla jsem studenty asi pětkrát. Baví mě být s talentovanými mladými lidmi a vzájemně se obohacovat. Povedlo se mi vychovat dvě šťastné dcery a tak si s velkou pokorou říkám, že bych si mohla dovolit, alespoň v rámci své profese zasáhnout nepatrně do života jiných dětí a předat jim to, čím mne uchvátila, ale i to čím mne zklamala. Herectví se nedá naučit. Mým úkolem je v každém z nich najít to osobité a nenapodobitelné a to rozvíjet.
Jana Paulová na 7 Avenue v New Yorku
Jste pro ně autoritou?
Sama nesnáším autority, tak těžko můžu sama o něco takového usilovat. Oni se rozhodli, že chtějí jednou dělat tuhle profesi, je to jejich svobodná volba, dostali se sítem přijímaček na jednu z nejzábavnějších škol, tak věřím, že lze společně komunikovat bez těch vžitých modelů učitel versus žák. Vždyť jednou budou třeba mí kolegové. Ale třeba zjistím, že to tak nefunguje a půjdu od toho.
Jak si žijí vaše dvě dcery?
Nerada zveřejňuji jejich životy, protože ony showbyznys nedělají a nechci, aby trpěly tím, že se v něm pohybuji já. Jsem na ně pyšná, jsou to všestranné, inteligentní, mladé dámy s dobrým srdcem. Jsou to moje nejbližší přítelkyně.
Už vám začínají vracet to, co jste do ně jako rodič vložila?
Absolutně. Obohacují mě, každá po svém. Ta mladší, která ještě částečně s námi žije, když zrovna není nikde v cizině, mi moc pomáhá a radí ve spoustě praktických i jiných věcí. Přeložila nám do divadla z francouzštiny už druhou hru. Ta starší je zase takový můj duchovní rádce a je hybnou silou našeho sdružení Změň můj osud, které pomáhá sirotkům v Indii.
Čím je naplněn váš volný čas?
Jednoznačně cestováním. Miluju, když se můžu sebrat a být někde, kde se úplně odpojím od toho, co dělám tady. Učím se rozumět tomuhle světa i s odstupem tomu, jak žijeme tady, třeba od lidí, které potkávám a kteří žijí v jiných kulturách.
Kam ráda jezdíte?
Miluju Asii, jezdím pravidelně do Indie, projela jsem Nepál, Srí Lanku i Thajsko. Chci se vrátit do Indonésie, ale také do Mexika, kde jsem byla mnohokrát. Okouzlila mě Afrika, projela jsem Spojené státy, a moc bych chtěla procestovat Jižní Ameriku a třeba také Bhután. A jsme zase u toho Vodnáře. Pořád se vznáším, pořád lítám.
