Ochránkyně volyňských Čechů: Kdo mi dal seznam, neřeknu. Lidé se bojí

Podle Věry Doušové, která prezidentovi předala seznam volyňským Čechů, kteří chtějí přesídlit do Česka, se krajané bojí možné odplaty ze strany českých úřadů. Proto se také se svou žádostí o repatriaci rozhodli obejít české konzuláty i Ministerstvo zahraničí, říká Doušová v rozhovoru pro iDNES.cz.

Kde se vlastně vzaly seznamy lidí, kteří usilují o přesídlení? Jak probíhal sběr jejich jmen?
Ten první seznam vznikl na jaře. Přivezla ho paní Ema Snidevyč, tehdejší místopředsedkyně České národní rady a předsedkyně žytomyrského spolku volyňských Čechů. Tento seznam je nyní aktualizovaný. Úplně jsem to neporovnávala, ale řekla bych, že jsou tam tytéž rodiny.

A druhý seznam? Ten je z východní Ukrajiny?
Ano. Krajané tady v září byli na mezinárodním krajanském festivalu a zrovna v době, když tu byli, pan prezident Zeman vyzval ministry vnitra a zahraničí, aby pomohli volyňským Čechům. Byli tak nadšení, že chtěli vzít kytky a jít k panu prezidentovi, to jsem jim ale rozmluvila. Pak přijeli domů, informovali ostatní krajany a ozvali se mi, jestli bych přijala ještě jeden seznam z východu Ukrajiny. Na to jsem řekla, že mám v úmyslu donést do prezidentské kanceláře seznam z volyňské části, a že samozřejmě ochotně vezmu i ten jejich seznam.

Pohled z Ukrajiny

Seznam krajanů budí pochybnosti, píše český učitel Jiří Bernkopf

Od koho přesně se vám dostal seznam do ruky?
To vám neřeknu. Víte, lidé na Ukrajině se bojí, a já se ani nedivím. Vždyť tam i pan Zaorálek byl odhalovat pomník perzekuovaným, kteří byli popraveni jen proto, že byli členy Sokola. Lidé tam mají velmi špatnou historickou zkušenost s vrchností. 

Zrychlené řízení nefunguje

Kdo jsou ti lidé, kteří usilují o přesídlení? Sami psali, že se necítí v ohrožení, jaká je tedy jejich motivace?
Reagují na to, že pan ministr Zaorálek po tom jejich prvním dopise vystoupil a řekl, že Ukrajinci Čechy neterorizují. Oni na to vystoupili s dalším dopisem, kde píšou, že samozřejmě nikdy neříkali, že by je Ukrajinci ohrožovali. Chtějí se stěhovat proto, že je tam válka, zvýšená kriminalita, všeobecná branná povinnost - takže jejich muži a synové jsou ve válce. Několik Čechů už tam zahynulo, situace je nejistá, necítí se v bezpečí. Ale není to proto, že by se báli svých sousedů nebo svých spolupracovníků. Stejně nepříjemně se cítí i Ukrajinci.

Volyňští Češi tedy nejsou ve větším nebezpečí, než ostatní, ale bojí se války?
Říkají, že večer vůbec nevycházejí do ulic kvůli vysoké kriminalitě. Což je logické, protože všichni zdraví, schopní muži jsou na východě, velká část policie je na východě, všechno vojsko je na východě. Takže tam zbyli staří muži a ženy. Navíc se bojí, že jim v té válce někdo zahyne, což už se i stalo.

Pro krajany by podle Ministerstva zahraniční mělo být relativně snadné získat trvalý pobyt v Česku...
To se vám zdá, že to není těžké. Podle zákona musí krajan v první fázi nejprve požádat o potvrzení příslušnosti k české národnosti. Musí proto dojít na konzulát, odevzdat konkrétní dokument -  rodný list, oddací list či výpis z matriky. Konzulát to pošle na Ministerstvo zahraničí, všude píší, že to trvá šedesát dní. Do minulého roku to tak skutečně bylo, letos to trvá půl roku a více. Zrychlený proces, který slibovalo ministerstvo, tedy nefunguje, naopak. 

Spor o kyjevskou ambasádu

Ministerstvo zahraničí popřelo dřívější obvinění ze strany Věry Doušové, že zastupitelské úřady na jeho pokyn kladou překážky krajanům, kteří usilují o přesídlení do Česka. 

„Ministerstvo zahraničních věcí věnuje českým krajanům intenzivní pozornost a podporu. Se zástupci volyňských Čechů a všemi dalšími krajany na Ukrajině pravidelně komunikujeme o jejich potřebách, nedávná cesta ministra Zaorálka za krajany je toho důkazem," uvedla mluvčí ministerstva Johana Grohová (více zde).

Kritika se snesla i na kyjevskou ambasádu. „Jsem hluboce nespokojen s prací českého velvyslanectví v Kyjevě, které nemá dobrý vztah k volyňským Čechům,“ nechal se slyšet prezident Miloš Zeman (více zde).

Velvyslanec Ivan Počuch však podobná obvinění popírá. „Kritiku pana prezidenta zaznamenávám s lítostí, protože jsem se rozvoji vztahů a podpoře aktivit krajanských spolků na Ukrajině poctivě věnoval,“ řekl iDNES.cz. Vedení krajanského spolku jej navíc nikdy na zájem o repatriaci neupozornilo, dodal (více zde).

Již několik týdnů se spekuluje o možných záměrech Hradu Počucha nahradit. Podle informací Lidových novin prezident chce po ministrovi zahraničí Lubomíru Zaorálkovi, aby na Ukrajinu v roli ambasadora poslal Antonína Murgaše, mluvčího brněnské skupiny Alta. Ta především na Ukrajinu a do Ruska dodává obráběcí stroje a technologická zařízení.

Dále jim musí někdo z Česka potvrdit, že mají kde bydlet a pracovat. Teprve pak nastává ta dlouhá procedura na Ministerstvu vnitra, která také trvá několik měsíců, kdy možná dostanou povolení k trvalému pobytu. Minulý rok to plno lidí dostalo a vcelku to fungovalo. Dnes je to mnohem horší, lidé navíc říkají, že se k nim na konzulátu chovají, jako bychom je tu nechtěli. Já sama tam nechodím, ale s krajany pracuji více než třiadvacet let, takže se na mě obracejí.

Čili seznamy vznikly proto, že administrativa nefunguje?
Ano. Krajané by byli rádi, aby se jim dostalo pomoci, ne odhánění.

Kdyby tedy vše běželo, jak má, těch dopisů a seznamů by nebylo třeba?
Možná kdyby to bylo ve zkrácenějším režimu, jak to slibovali na jaře.

Konzulát býval přátelský, to se však změnilo

Podezříváte české zastupitelské úřady a Ministerstvo zahraničí z toho, že se krajany snaží od přesídlení odradit. 
Podezřívají je krajané a následně i já. Za dobu své činnosti na Ukrajině jsem se s našimi úřady několikrát setkala a vždy to bylo úžasné, vždy nám pomáhali, byli báječní, vstřícní. 

Zdálo se mi, že konzulát je přátelská otevřená enkláva, kam se krajané mohou obrátit. Dnes mají krajané ale úplně jiný dojem a já si říkám, že tak by se lidé nezměnili. Zřejmě dostali instrukce, aby se chovali jinak. Jsou to titíž lidé. Například pan velvyslanec jezdil pravidelně do Žytomyru, měl i velmi přátelské vztahy s paní Emou (bývalou předsedkyní spolku Snidevyčovou, pozn. red.). Najednou je vše jinak.

Jaký zájem by Ministerstvo zahraničí mohlo mít na tom, že bude krajany odmítat?
To nevím, nejsem politik. Řekla bych, že by se jim naopak měli snažit pomoci. Víte, jak by byli populární? Když jsem na jaře mluvila o krajanech v rozhlase, obrátila se na mě řada lidí, která nabídla pomoc, takže mám takovou databázi. Doufala jsem, že jak sem budou chodit, budu jim moci nabízet práci. Zatím se sem ale nedostali.

Ministr Zaorálek se za krajany do Žytomyru dokonce vypravil. Jak si to vysvětlujete?
No právě. To byla jasná zpráva. Den předem jsem dostala e-mail z Ukrajiny o tom, že ministr Zaorálek navštíví volyňské Čechy, a že nesmějí mluvit o přesídlení. Také to neudělali, že.

Shodou okolností jsem měla možnost u toho být, krajané dokonce přímo říkali, že se přesidlovat nechtějí.
Možná byli na setkání vybráni ti, kdo se přesidlovat nechtějí. Žytomyrská oblast má nejvíc krajanů vůbec z celé Ukrajiny. Jestli se hlásí sto padesát lidí, kteří se stěhovat chtějí, tak možná vybrali dalších tři sta, kteří se stěhovat nechtěli.

Jak je možné, že lidé z žytomyrského spolku krajanů o seznamech nic neví?
Ti lidé o tom neví, protože nechodili na krajanská setkání. Žytomyrský spolek má největší počet krajanů ze všech spolků na Ukrajině. Byl nejaktivnější, scházeli se každý týden, žili takový spolkový život. 

Podle našich informací jsou na seznamech i jména lidí, kteří již trvalý pobyt v Česku mají. Co tedy tito konkrétní lidé požadují?
To já nevím. Docela se mi líbí myšlenka, že pan prezident seznam předá Ministerstvu vnitra, a to každou žádost prověří. Zdá se mi to ideální. Ministerstvo má prostředky zjistit, jestli jsou všichni žadatelé českého původu a jestli všichni nemají trvalé pobyty a opravdu potřebují pomoc v nouzi. To už je ale na ministerstvu.

Byl od počátku záměr, aby o seznamech nevěděly české zastupitelské úřady?
Krajané získali pocit, že není vhodné, aby se přiznali k tomu, že se chtějí stěhovat, aby za to později nemohli být nějak potrestáni či znevýhodněni, kdyby například někdy chtěli vízum. Měli plnou důvěru k panu prezidentovi a řekli mi, abych dala seznam pouze jemu a nikoli Ministerstvu zahraničí, což i on sám zřejmě respektuje.