Pro porodníky je tady zvykem mít jednou za tři dny čtyřiadvacetihodinovou směnu. Já jsem z nové generace britských doktorů a čtyřiadvacetihodinovou směnu v nemocnici jsem doposud nezažil, takže cokoliv se stane, bude to pro mě poprvé. Samotný den začal docela rutinně. Šel jsem na vizitu, zjistil, jak se věci mají, a poté se usadil a čekal na pacienty.
Nemoc bez lékuEbola je virové onemocnění způsobující vysokou horečku a krvácení. Není proti němu zatím žádný lék ani vakcína, takže úmrtnost na ni je vysoká. Současná epidemie vypukla v únoru v Guineji a rozšířila se i do Sierry Leone a Libérie, několik případů hlásí už i Nigérie. Proti smrtelnému onemocnění bojuje v Africe i mezinárodní organizace Lékaři bez hranic, podpořit jí můžete na účtu 111 333 / 2700 nebo formou pravidelného měsíčního příspěvku. |
První případ byla čtyřicetiletá žena, která byla v šestnáctém týdnu těhotenství a poslední tři dny silně krvácela. Při příchodu byla sotva při vědomí a naříkala v řeči, které žádná ze sester nerozuměla. Srdce jí bilo ostošest, krevní tlak byl u skoro u země, těžce dýchala a její horečka byla spalující.
Jakmile jsem si navlékl svůj ochranný oblek, přistoupil jsem k ní a prohlédl si ji skrze ochranné brýle (připadal jsem si, jako kdybych se chystal jít šnorchlovat). Vypadala hrozně.
Rychle jsem ji vyšetřil – krvácela, i když ne moc a povětšinou se jednalo o sraženiny. Evidentně potrácela, ale plod ještě tělo neopustil a mohl být zdrojem infekce. Ptal jsem se jí, jestli byla někde nebo si vzala něco, co by jí dopomohlo k potratu, ale dostat z ní takovou informaci bylo nemožné. Byla v deliriu.
Pozdě odpoledne mě zavolali ke dvěma pacientkám, které právě dorazily – jedna tu už jednou byla, druhá se držela mimo oddělení. Zpoza jeho zdí se ke mně linul hrozný zápach, tak jsem se šel podívat, o co jde. Na stolku tam seděla žena obklopená hejnem much.
Vypadala anorekticky, s hlavou opřenou o zeď a nerovnoměrně oholenými vlasy na hlavě působila úplně sešle. Důvod, proč sem byla dopravena, nám nebyl jasný – pacientka, její matka i bratr nám všichni vyprávěli trochu jiný příběh. Pokoutný potrat, krvácení, bolesti, horečka, bolesti hlavy, plod lezoucí ven a zase zpátky dovnitř… ale byl tu i další důvod k obavám.
Žena nám vyprávěla o tom, jak byla na pohřbu a že má krvavý průjem, škytavku a zvoní ji v uších – všechno příznaky eboly. Navíc tu bylo něco podivného – byla ze stejného města jako žena, kterou jsem ráno přijal s krvácením a horečkami. Sakra.
Když mrtvé přestanou počítat
Ebolový tým byl naštěstí právě v nemocnici kvůli schůzi a byl tudíž rychle po ruce, aby se dal do vyšetřování. Čím více otázek padlo, tím podezřeleji případ vypadal. Žena z rána už byla při vědomí a byla schopná dobře mluvit anglicky. Prý se také účastnila pohřbů a připravovala i těla.
Řekla, že v její vesnici zemřelo mnoho lidí, "tolik, že jsem přestala počítat", ale nebyla s to nám říct na co. A tak byly během mé první směny do nemocnice v Gondamě přivedeny první dva případy s podezřením na onemocnění ebolou.
Otevřeli jsme izolační jednotku a oblékli si "vesmírné" obleky. Jen vysvětlit vše pacientům a přepravit je na přesun do izolace byla výzva. Tři z nás se oblékli do typicky žlutých plastových obleků, pokrývek hlavy, ochranných brýlí, dvojitých obličejových masek a holínek. Teplota uvnitř obleku byla neuvěřitelná – do několika minut jsem mohl cítit, jak mi pot crčí po nohách a rukách dolů. Celé to bylo velmi klaustrofobní.
Dostali jsme se do porodního sálu a zaplaťpánbůh, že do doby, než jsme potrácející ženu na nosítkách odnesli na pohotovost, už zapadlo slunce. S každou další minutou strávenou v obleku se teplota a vlhkost uvnitř o kus zvedla. Zatlačíme do nosítek… zatlačíme znovu… ani se nehnou. Ksakru. Nosítka jsou pro izolační ambulanci příliš dlouhá.
A tak tři z nás nesou pacientku naloženou na nosítkách kolem nemocnice do izolační jednotky, příležitostně se zastavíme, abychom se trochu nadechli. Čekal jsem, že každou chvíli někdo z nás omdlí.
Konečně jsme ji donesli do izolační jednotky a uložili ji. Potom nás všechny postříkali roztokem chloru a až pak jsme si systematicky začali svlékat jednu vrstvu ochranného obleku po druhé.
To je ta nejhorší část! Chtěl jsem to ze sebe dostat co nejrychleji, ale každý kus musel být nejprve dekontaminován. Jakmile byla pacientka pryč z porodního sálu, byl celý uzavřen, aby se mohl vyčistit a dekontaminovat.
Zatímco jsem doplňoval ztracené tekutiny, zavolali mě na oddělení. Záchranka přivezla ženu, která krvácela poté, co porodila mrtvé dítě mimo nemocnici. Byl to její desátý nebo jedenáctý porod a přitom měla jen čtyři žijící děti (což zde není neobvyklé). Plodový obal praskl brzo, a tak bylo možné, že infekce byla přítomna v jejím těle ještě před porodem samotným.
Strčil jsem hlavu do vozu záchranky a rychle se na ni podíval. Bylo jasné, že pacientka ztrácela obrovské množství krve. Problém byl, že náš porodní sál byl zrovna uzavřen, takže jsem musel najít jiné místo, kde ji vyšetřit.
Za porodním sálem je doposud nepoužitý pohotovostní porodní sál určený přesně pro tyto případy. Nejdřív jsme ale museli vymyslet, jak k němu dostat záchranku. Kolem nemocnice je systém otevřených odvodňovacích kanálů, ve kterých není jednoduché se orientovat, natož pro člověka samotného a za tmy.
Epidemiolog Michel Van Herp z organizace Lékaři bez hranic vysvětluje lidem v Gbando, co je ebola a jak předejít nákaze.
Jakmile byla pacientka na porodním sále, rychle jsem na ní začal s porodními sestrami pracovat. Žena se mezitím dostala do šoku a měla velmi nízký krevní tlak, a tak jsme do ní začali pumpovat tekutiny. Děloha byla velmi uvolněná a velice pravděpodobně byla příčinou krvácení. Začal jsem tedy s masáží proti stahům, což chvíli fungovalo, ale pak začala znovu krvácet.
Krev, kterou žena ztrácela, tekla proudem z postele až na zem. Viděl jsem, že se na zemi nesrážela a zůstávala vodová, což bylo špatné znamení. Žena už dostala léky ke stažení dělohy na klinice, poblíž které porodila, a já jí dal další. Vlastně jsem jí dal všechny léky, které jsme měli, ale pořád krvácela.
Prohlédl jsem její dělohu, abych zjistil, jestli v ní nejsou kusy placenty, kvůli kterým by tolik krvácela, ale podařilo se mi z ní odstranit jen některé velmi malé kousky. Jinak byla ale prázdná. Masíroval a stlačoval jsem její dělohu oběma rukama, ale ta se pokaždé stáhla a zase uvolnila a s ní i další nesrážející se krev. Věděl jsem, že jestli krvácení brzo nepřestane, pacientka zemře. Museli jsme ji dostat na operační sál.
(Pokračování blogu najdete na stránkách organizace Lékaři bez hranic).
