Když chtěl Viktor Kožený Američanům ukázat, že je někdo, pořídil si luxusní chatu v coloradském Aspenu, lyžařském centru uprostřed Skalistých hor ve státě Colorado, v němž jsou ceny nemovitostí nejvyšší v celých USA. Takový obyčejný domek tu vyjde na 1,5 milionu dolarů.
Pirát z Prahy, jak se vysmátému symbolu české kupónové privatizace říká za oceánem, se v obavě ze zatčení kvůli finančním čachrům schovává na Bahamách, a tak se nepotřebného a na matku napsaného objektu, který už mu k lepší prestiži stejně pomoci nemohl, za 430 milionů korun zase zbavil.
Městečko je o jednoho zbohatlíka chudší, ale ani si toho nevšimlo, protože pořádně movití zájemci o prestižní adresu tvoří dlouhou řadu. Dovolená v Aspenu je v Americe potvrzení toho nejvyššího společenského postavení, ať už jste ho dosáhli skvělým herectvím jako Jack Nicholson, zpěvem jako Mariah Carey, obratným podnikáním v kosmetice jako Leonard Lauder, nebo usilovným šlapáním do pedálů (s pomocí dopingu) jako Lance Armstrong.
Všichni, kdo sem přijedou na prázdniny, jsou zámožní, takže se nikdo nebojí parkovat auta s otevřenými okýnky a věcmi na zadním sedadle. Kdo by v takovém městě smetánky kradl? Je to smetánka i barvou kůže. Přes černocha v Bílém domě totiž zůstávají americké elity pořád převážně bělošské. Aspen, včetně personálu, do demografického tavicího tyglíku Made in USA prostě nespadl.
Bulvár má především v lyžařské sezoně jasně daný revír, kde může vyfotit nějaké ty celebrity, pro něž patří k bontonu se tu s šik kulichem na hlavě ukázat. Týdeník Hollywood Reporter jim prakticky radí, jak přes víkend utratit v Aspenu milion dolarů.
Rozhodně to není místo na dovolenou pro ty, kteří musejí splácet hypotéku či hledají v letácích akční nabídky supermarketů. Tady se šetřit nedá, nabídka předkrmů začíná v restauracích na deseti dolarech. A co pořídit v obchodech značek Ralph Lauren, Dior, Louis Vuitton, Prada, Gucci, či Bvlgari, aniž byste zruinovali kreditku?
Je zázrak, že tu vůbec mají hostel. Ale i v něm vyjde baťůžkáře nocleh na 50 dolarů. Nepřekvapí, že partnerskými městy jsou podobně nastavený Davos ve Švýcarsku, Chamonix ve Francii nebo Bariloche v Argentině.
Vlek a (někdejší) soukromí
Aspen byl založen v roce 1879. Nazván podle hojně se vyskytujících topolovitých stromů a brzy díky zásobám stříbra zbohatl. Jenomže to byla krátká sláva, která o patnáct let později skončila strmým propadem, takže před druhou světovou válkou patřilo dnešní ztělesnění luxusu mezi nejchudší okresy USA.
Z bídy ho vytáhl lyžařský vlek. Aspen se v polovině století stal střediskem zimních sportů, kam to kvůli značné odlehlosti lákalo slavné herce, kteří si tu chtěli užít trochu soukromí. Jak jich přibývalo, neznámost místa se rozplývala, až přerostla v opačný extrém, kdy je zásadní být tu viděn.
Původní klid zastrčeného hnízda byl také důvodem, proč tady vznikl Aspen Institute. Je to organizace, která jako zmodernizovaná verze zednářské lóže sdružuje významné podnikatele, manažery, politiky, lidi z neziskovek, kulturních kruhů i médií. Neformálně se tu po zaplacení mastného účastnického poplatku v pravidelných intervalech setkávají, diskutují, sportují a navazují kontakty, které se jim hodí pro další rozvoj kariéry. A právě častá přítomnost americké "aristokracie" na různých seminářích a debatních kroužcích dává tomuto místu punc speciálnosti.
Jenže má městečko, kde trvale žije jen necelých sedm tisíc obyvatel, něco více než jen image? Vždyť výhledy tu za letních veder, kdy přijdou k duhu v ulicích rozmístěné nádoby s opalovacím krémem k volnému použití, nejsou o nic lepší než třeba v Jeseníkách, i když samotný Aspen leží tisíc metrů nad vrcholem Pradědu.
Ani architektura střediska, které se volně prolíná s lesem, není kdovíjaká. Nejvíce zaujme tím, jak moc často dekorují zápraží rezidencí, které kombinují srub, zámeček a modernu, dřevěné sochy jelenů, medvědů a další kýčovité havěti z Rocky Mountains.
Jenže první zdání klame. Krajina kolem Aspenu dokáže okouzlit. Stačí vyjet pár kilometrů za centrum a výhledy se otevřou naprosto fantastické. Ten nejkrásnější je přes jezírko na špičáky Maroon Bells. Místo se stalo tak navštěvovaným, že úzkou horskou silnici, kterou lemují pásy lavinami stržených stromů, opakovaně špuntovaly zácpy. Rangeři tak museli sáhnout po kroku, který se v automobilové Americe rovná malému zázraku. Turisty při cestě na vyhlídku na štíty, které se zrcadlí v hladině vodní plochy, berou výhradně autobusy. Takže i smetánka ve svém venkovském sídle skončí tam, kde ji přes rok vidět není: v hromadné dopravě.
