Pane Bílku, prožíváte teď zklamání, rozčarování, úlevu?
Zklamání, protože jsme si moc přáli v Brazílii hrát. Nepovedlo se nám to. Jsem hrozně moc zklamaný, že pro nás kvalifikace končí a že já končím u národního týmu.
Celé čtyři roky u týmu jste byl jako na houpačce. Vážně necítíte trochu úlevu, že ta hektika končí? Byť smutně.
Vážně ne. Cítím jen velké zklamání, že naše cesta končí.
Cesta končí v Turíně, kde rozhodly tři minuty hrůzy. A pak odchod zraněných záložníků Rosického s Daridou, že?
Je vždycky nepříjemné, když vám ze středu zálohy vypadnou dva hráči pro zranění. Bohužel se s tím nedalo nic dělat. Tomáš (Rosický) si řekl o střídání ještě v první půli a když jsem viděl Vláďu Daridu po souboji s Chiellinim, tušil jsem, že bude mít problémy.
Ale ještě o přestávce jste vedli...
Věděli jsme, že pokud na začátku druhé půli udržíme těsné vedení, soupeř znervózní. Jenže jsme to nezvládli.
Kde zůstala aktivita, o které jste mluvil před zápasem?
Taky jsem mluvil o tom, že proti nám bude stát daleko silnější soupeř než v červnu v Praze. Italové chtěli vyhrát, aby měli jistotu postupu. Byli aktivnější, líp kombinovali a my se tolik nedostali do hry. Škoda šance, kterou na konci první půle neproměnil Libor Kozák. Kdyby Italové prohrávali 0:2, bylo by to pro ně složitější. Škoda.
