Je menší než obyčejný fotbalový míč a zdálky je skoro k nerozeznání. Ovšem ta cena! I kdyby fotbalovou merunu pozlatili, ani v nejmenším by se její hodnota nepřiblížila ceně slavné hlavy Kelta, již pečlivě střeží trezor a hlídači v depozitáři Národního muzea v Terezíně.
"Její hodnota je naprosto nevyčíslitelná. Už proto, že žádná podobná na světě neexistuje," zdůrazňuje archeoložka Jarmila Valentová, proč patří zrovna tahle soška mezi největší vzácnosti ve sbírkách muzea.
Na důkaz ukazuje další památky na keltskou kulturu, které archeologové posbírali téměř po celé Evropě.
Spirály, ozdoby, šperky, drobné umělecké výtvory, geometrické symboly, těch se při vykopávkách našlo plno, ale tak pečlivě zachycená tvář mezi nimi není snad žádná.
"Je to ojedinělý objev, protože Keltové málokdy zobrazovali lidské tváře a postavy. A tahle je navíc zvlášť propracovaná, většinou byly obličeje nejednoznačné, skryté, jen tušené a v náznacích," chválí Valentová odvážnou práci dávného sochaře.
Ten z bílé bělohorské opuky dvě stě let před Kristem vykroužil kulatou hlavu, na ní výrazný vrkoč mezi ušima, kučeravé vousy a obočí, vypouklé oči a pod bradu typický keltský šperk - nákrčník zvaný torques.
"Nákrčník je znakem urozené osoby, nejspíš druida, léčitele, mudrce, héroa, prostě někoho, kdo stál svému okolí nebo potomkům za uctívání," líčí archeoložka pravděpodobné osudy váženého Kelta, který ještě před sedmdesáti lety odpočíval zahrabán v oranici za středočeskou vsí Mšecké Žehrovice.
Keltovy životní peripetie jsou zajímavé jak v mladší době železné, kdy mu zřejmě patřilo významné místo na panském dvorci, tak v době nedávné - totiž za druhé světové války. Tehdy obyčejná lidská chamtivost a zlodějna vysvobodily kamenného mudrce z dávného vězení.
Za nálezem stál hon na zloděje
To bylo tak: jistá rodina Šlajchrtova měla za lesem u Mšeckých Žehrovic pronajatý pozemek, který sousedil se zavřeným pískovým lomem. Jenže lidem to nedalo, a tak i přes zákaz dolovali jemný písek na štukové omítky.
Nějaký takový zlodějíček se na pych vypravil i 19. května 1943. Než se ho Šlajchrtovým podařilo lapit, stihl poberta utéct, zůstala po něm ovšem propadlá půda a v ní překvapení.
"Z trhliny vyčníval oblý předmět. Po vyjmutí jsem shledal, že je to jakási hlava, která byla snad prudkým pádem rozštěpena na kusy," zaznamenal Pavel Roháč v roce 2004 vzpomínky Josefa Šlajchrta.
Byť bylo v té době Šlajchrtovi už devadesát a od nálezu uteklo přes šedesát let, vybavoval si ten den a podivuhodný objev naprosto přesně.
"Hlava byla asi 25 centimetrů vysoká s vlnitými vlasy, vzhůru nakroucenými vousy, malou dírkou v ústech a uzlem na krku. Dobře si pamatuji poznámku svého otce: Podívej, on to byl nějaký kuřák," dopodrobna líčil starý pán, kterak zčistajasna našli vzácný poklad.
Cesta do muzea v krabici
Ačkoliv byli otec i syn Šlajchrtovi naprostí laici, domysleli si, že to není jen tak. Že tenhle vykulený divous s nakadeřeným knírem má velkou cenu.
"Kamennou hlavu jsem uložil do velké krabice a byl jsem rozhodnut o předání nálezu do muzea v Novém Strašecí," vykládal pamětník.
O co nálezci usilovali, to se také podařilo, přestože za protektorátu to nebylo vůbec jednoduché. Jen se museli Šlajchrtovi smířit s tím, že ve Strašecí zůstal sádrový odlitek, zatímco originál putoval do Prahy do Národního muzea.
"Je úctyhodné, že se podařilo tak významný objev utajit před Němci. První práce o hlavě Kelta sepsal Ivan Borkovský až v červnu 1945," skládá svým předchůdcům poklonu Jarmila Valentová, která se ve své práci specializuje na keltskou kulturu u nás.
Magická moc druida se nevyčerpala, dodnes předvádí kouzla
Už proto je bledý opukový druid s pečlivě načesanou kadeří její srdeční záležitost. A také proto, že jeho magická moc se zřejmě nevyčerpala před dvěma tisíci lety, nadpozemské síly ovládá dosud.
Vždyť co si pomyslet o kouzlech, které Kelt předváděl před dvěma lety, kdy jej výstava v muzeu v Novém Strašecí na jeden jediný den vysvobodila z přítmí terezínského depozitáře.
"Když opouštěl trezor v Terezíně, spustilo se hromobití. Přímo na výstavě pak najednou vypadl elektrický proud a výstavní sály se ponořily do tmy. To není samo sebou," žertuje archeoložka.
