"Bude mě plná kabina, tady mě nezastaví!" zubil se na startu přípravy. On, basketbalový dříč i poděs, který svým občasným zkratům říká stejně jako fotbalový čert Tomáš Řepka blikance.
Tohle téma jste probírali i s trenérem Budínským. Co vám řekl?
Naznačil mi, že mě nebude střídat každý zápas kvůli blikancům, kvůli technickým chybám. Že to tady tolerovat nebude. Ale já s tím nikdy neměl problém, když jsem hrál v lepších týmech. V Prostějově ne, na USK ne, ani v Itálii. A basket v Děčíně dělají hodně kvalitně, takže by s tím potíže být neměly.
Vás přitom vytočí i lajdácký výkon spoluhráče jako v dresu Chomutova před rokem v lize na půdě Ústí.
Ano, to je přesně ono. Je to obrázek tréninku. Někteří Američané se na tréninku dloubou v nose, nějak to tam dám. Přijde zápas, jednou to nechytí, dvakrát se zblokuje o desku. I tak jsme vyhráli. Kdyby ale dělali, co se od cizinců čeká... Zahraniční hráči nám prostě berou práci. Ztracený balon je moje chyba, nemám mu to dávat, když je volný. Kvůli tomu jsem vytekl, zase bylo divadlo. A pak už to nevrátím zpátky.
Pavel Bosák31 let, rodák z Aše, křídlo, výška 192 cm, váha 92 kg. Basketbalista-srdcař, který není nikomu lhostejný: fanoušci ho buď zbožňují, anebo nenávidí. Hrál za USK, Plzeň, Prostějov, Sadskou, Nitru, Prievidzu či v nižších soutěžích ve Francii a v Itálii, naposledy v Chomutově. Hříchy? V Prostějově kritizoval spoluhráče, a když se zranil, mluvilo se o rvačce v baru. O kouči reprezentace Hummelovi řekl, že je trouba. Anebo na Slovensku se v dresu Prievidze účastnil bitky při utkání s Banskou Bystricí. |
Jste tedy rád, že Děčín po letech nemá v kádru Američany?
Všichni omílají: Jé, vy nemáte Američany! Pro mě osobně to je výhra. Já s nimi mám zkušenost, že jsou to sobečtí hráči. A někdy dokáží hrát jen na své ego, statistiky. Trenér Budínský řekl, že nechce Američana na rok, že to tady buduje dlouhodobě. Já zažil takové, co podepsali na osm měsíců, přišli v září a začali střílet koše už ze šatny. Tým je nezajímá. Jako v Chomutově poslední tři měsíce Glover. Ale to je i práce agentů, na svoje svěřence tlačí: Dělej si statistiky, prodám tě do Itálie. On pak nekouká doprava doleva. A je mu jedno, že jsme prohráli dva zápasy. Přitom jsme mohli být jinde, ne v předkole play-off narazit na Levice.
Těší vás, že nebudete muset používat angličtinu?
Já nejsem na jazyky žádný Einstein. Jsem za českou šatnu rád. Když nejdete na politiku nebo těžké mluvení o životě, tak bych se angličtinu dokázal naučit. Basketbalová slovíčka jsou furt dokola. Ale já rád povídám, rád dělám srandu. Třeba ve Francii jsem s mojí špatnou angličtinou tekl, trpěl. Devět měsíců bez rodiny, já si povídal sám doma se zdí!
Půjde to tedy v Děčíně bez amerických rozehrávačů?
Já rozesmál (generálního manažera) Lukáše Housera. Řekl jsem mu, že my nemáme Američana, že jsme prostě bílí kluci, bílá liga! Fakt jsem strašně šťastný. Já takhle vyrostl na USK, my tam před lety neměli jediného cizince. Jen české legendy a šlapalo to neskutečně. A když to šlape v šatně, akorát vezmeme tenisky, jdeme na hřiště a pokračujeme dál. Dáte si pivo, řeknete si do očí, co a jak. Ale s těmihle cizinci je to složitý.
Jak na ně? V Děčíně s nimi mají spíš pozitivní zkušenosti.
To je i práce trenéra. Já myslím, že pan Budínský s tím neměl problém, ale já zažil trenéry, kteří ho měli. Američanům nevyčetli chybu, neřekli, co mají dělat, jak si to představují. A oni si z toho udělají vlastní hřiště. Já jako křídlo, které má běhat dopředu a dobře doskakovat, pak trpím. Zato rozehrávač musí mít balon pořád.
Trenér Budínský o vás říkal, že je lepší krotit tygra než kopat osla do zadku. Jak se to poslouchá?
Zahřálo mě to u srdíčka. Já v létě trénoval se Štefanem Ličartovským, on ho zná z nároďáku. A trenér už je proslavený tím, že má velkou zásobu hlášek. Každý den překvapí. To se mi hrozně líbí!
Pavel Bosák
Čím vám ještě imponuje?
Jméno Budínský něco znamená. A já se bál, že si hráče drží s odstupem. Ale pozoruju, jak se chová k Sokimu (Soukupovi), Houškovi. Mají přátelský vztah. Z jedné strany je veliký profík, ale mimo šatnu jsme si rovnocenní. Toho si vážím. Takhle to asi má být, že s trenérem musíte být v kontaktu. Když bude problém, můžu za ním zajít. A vysvětlit si to jako chlap s chlapem. Říkat někde za rohem, on je takový a makový, to je blbost. To do sportu nepatří. Já se na trenéra Budínského těším.
Není právě upřímnost tou vlastností, kvůli které jste často ocejchován titulem "enfant terrible" českého basketu?
Už na Slovensku jsem s tím bojoval... Můžou za to i média. Lidi jsou ovečky, co napíšete, tomu věří. Názorný příklad je Iveta Bartošová (smích). Mně to je jedno. Musíte vzít deset lidí a zeptat se každého z nich, co na mě říkají. Nevím. Sám za sebe mluvím, že jsem inteligentní a zkušený hráč. Jestli budeme šlapat jako tým, nedostanu technickou celý rok!
A jak vás nahecuje vyhlášené děčínské publikum?
Já jsem zvyklý. V Prievidzi chodilo dva a půl tisíce lidí, v Nitře jsme hráli finále. Já ještě zažil Prostějov, když to tam makalo. Dneska už nemá cenu těch sto lidí, důchodci za košem. Já se na děčínské fanoušky strašně těším. Hraje se jinak před nažhaveným publikem než před chcíplou tělocvičnou.
Berete Děčín i navzdory hubenějšímu rozpočtu jako top klub?
Ať si každý říká, co chce, já tvrdím, že jo. I když já vždycky mluvil pozitivně pro všechny, ale nemám problém ani říct negativa. To už mě stálo pár peněz... Sedm let hrají o medaile. Na chodbě mají výstřižky z novin a Luboš Stria tam řekl, že pro české hráče je nejlepší adresa Děčín. Po pár dnech úplně souhlasím! Když mi dali nabídku, byl jsem šťastný. Děčín je vážně top klub, když zapomeneme na Nymburk; ten je někde jinde. Ale tady vidím tu atmosféru, kluky, jak se pracuje. Takhle jsem pracoval ve dvaceti na USK, když tam byli ještě Treml, Přibyl, Krátký. Takovou přípravu mám asi po osmi letech, strašná dřina a jsem za ni rád.
Jak vám pomůže?
Tak, že omladím o deset let. A bude titul v Děčíně (smích)!
Můžete se i po třicítce výkonnostně zvednout?
Na atletickém oválu jsme běhali hladké stodesítky. Luboš Stria úplně perfektně, atleťák, 18 sekund. Říkám: To není možný! Na kondičního kouče Hojku jsem houknul: Trenére, chci být jako Stria! A on: Kdybys viděl, v jakým stavu přišel z Kolína, tak ty jsi dvakrát lepší. Je mu 32, přišel v 29 a dneska je v přípravě jeden z nejlepších. A když vidíte Jágra nebo jiné sportovce... Jestli do toho máte chuť, věk není zase tak hrozný. Doplní to zkušenosti. A co si budeme nalhávat, liga jde pomalu i těmi penězi dolů. Zato já díky trenéru Hojkovi půjdu nahoru a bude sranda!
Asi i s vámi v kabině.
Tady mě nezastaví. Rád si rýpnu, ale teď jsem tu chvilku, musím postupně, v klidu, bez přehánění. Jak jsem starší, vážím si každýho tréninku. Mám rád basket, hraju ho vždycky v hodně velké intenzitě. Kolektivní sport miluju. Cítím, jak rozdávám energii. Bude to se mnou letos těžký (smích)!
Bosák: Po tetování mám ruku jako chlap. Díky otokuNa své potetované tělo chystá další umělecký kus. S děčínskou tématikou. "Jo, bude Válečník!" vyhrknul Pavel Bosák, posila basketbalových Válečníků z Děčína, a ukázal na svou pravou paži: "Tuhle ruku mám od známého tatéra, který dělá tady kousek od haly za kruháčem." Na noze má i obraz z basketbalu. Dva nekonkrétní hráče pod košem. I když... "Tady mám Luboše Striu a já to přes něj dávám," směje se živel Bosák; na dálku tak hecuje svého nového parťáka.  Kromě iniciál nebo čínských znaků už jednoho válečníka na těle nosí. "Tady je Gladiátor, můj oblíbený film. Neskutečná doba! Tihle chlapi, to je idol. Bojovali jen sami za sebe. První vlezl do klece, ten druhý za ním se strachy počůral. Ale prostě šel!" imponuje basketbalovému křídlu. Nijak se to prý nekříží s jeho filozofií, že na prvním místě je tým, až pak jednotlivec. "Nejdřív musíte být sám válečník, pevný jedinec. A pak, když vidím volného hráče, nemám problém mu míč podat." Často prý vidí, že se mladí bojí soupeřů. Jako loni v Chomutově. "Prosili: Hele, pomož mi, ten černej hráč mi vezme balon. Já na to: Jak mu ukážeš strach, sebere ti další tři míče. Američané jsou jako šelmy. Jak to vycítí, sežerou tě." Ale zpátky ke zvažovanému děčínskému tetování. "Doufám, že se s trenérem Budínským domluvím a dá mi týden volno," nadhodil Bosák. "Nemluvím o malém písmenku, ale o velké ploše, kterou tatér dělá pět hodin. To pak dva dny nespíte, tři jen mažete a odpočíváte, nejde sportovat. Pět jehel pod kůži, to do dvou hodin opuchne a konečně mám ruku jako chlap!" |
