Jarmila Kratochvílová si myslí, že už se nebudou opakovat úspěchy jejích svěřenkyň, které zažívala kolem roku 2000. Tehdy například Ludmila Formanová vyhrála v běhu na 800 metrů v jednom roce mistrovství světa v hale i mistrovství světa na dráze.
Jak se vám líbí nový plzeňský atletický stadion?
Jsem příjemně překvapená. Já jsem byla zvyklá na stadion ve Štruncových sadech. Takže říkám: je nový, je krásný.
Přiláká stadion nové sportovce?
Možná přiláká, ale teď je taková zvláštní doba. Klidně to řeknu, nedá se nic dělat, mladým se trénovat moc nechce. Já to vím, protože jsem na stadionech denně.
Nechce se jim od počítače?
Mluvím o pohybu jako takovém a o nějakém pravidelné trénování, což je práce, systematická práce, která se vyznačuje tím, že někdy se to podaří, někdy ne. Mladí ale chtějí neustále vyhrávat. Když nevyhrají, tak toho nechávají. Nový stadion by ale pár dětí přilákat mohl. A kdyby z nich někdo zůstal pro českou atletiku, bylo by to dobré.
Je dost trenérů? Ozývají se hlasy, že až odejde starší generace, tak nebude mít kdo trénovat.
Trenérskou prací se dá uživit jen ve velikých oddílech, jako je Dukla, policie, USK Praha. Ale přesto si myslím, že ještě pár lidí je, kteří by chtěli děti něco naučit. Protože atletika je zkrátka nejkrásnější.
Jak lákat mladé trenéry? Penězi?
Já nevím. Asi opravdu jenom penězi. Ale hlavně musí mít atletiku a trénování rádi. Protože chodit na trénink jenom jako do práce, to by asi nešlo.
Mají se angažovat města, když Sazka, podporující sport, zkrachovala? Kde peníze na sport vzít?
To nevím. To musí vymyslet někdo jiný. Ale už ve školách by se děti měly s učitelem atletickým disciplinám věnovat. Já vím, že teď vládnou moderní sporty, jako je florbal, kde žáci neudělají při hodinách tělesné výchovy kotrmelec třeba půl roku. Ale jedině odtud by měla podpora atletiky vycházet.
Vy jste říkala, že je atletika nejkrásnější. Proč?
Mně se vždycky líbí, když nějaký klučík nebo holčina pěkně běží. Ale moc takových v tělocvičnách nevidím, protože se jim nechce. Je to prostě jiná mládež, jiná generace.
Poznáte hned, že je někdo atletický talent?
Poznám to z toho, jak běží, jaké má kotníky, jak se odrazí. Jenže talent nestačí. Já už jsem zažila takových talentů, kteří měli atletiku danou od boha, ale to fakt nestačí. Musí tam být ještě něco jiného.
Vypadáte výborně. Jak se máte?
Trénuji v Čáslavi. Tam je právě ten problém, že se mladým moc trénovat nechce a oddíl nemá ani peníze na plat trenéra. Ale protože to mám ráda, tak bych někoho ještě chtěla něco naučit. Ale s mladými, kteří jsou přesvědčení, že je lepší se poflinkávat po náměstí nebo sedět na lavičce, stále bojuji a vím, že je stále budu honit.
Běháte každý den?
To vůbec ne. Teď jsem dlouho neběhala, protože jsem měla úraz pánve. Stalo se mi to před dvěma lety na stadionu, kdy mě srazili a zlomila jsem si půlku pánve, takže jsem se dlouho léčila.
Jste důkazem hesla: sportem k trvalé invaliditě?
Ne, vůbec ne. Já kdybych neměla úraz, tak nemám žádné problémy. Nemám vyoperované kyčle, nemám umělá kolena, měla jsem jen operaci achilovky, ale to je běžné.
Tyčkařka Jiřina Svobodová a legendární atletka Jarmila Kratochvílová při otevření nového stadionu v Plzni.
Takže kdybyste nebyla sportovkyně, tak byste se necítila tak dobře? Dá se to říci?
Určitě. Myslím si, že pohyb stále bude součástí života.
Nemohu vynechat ani otázku dopingu. Srovnejte dobu, když jste závodila vy a dnešek. Je to pořád stejné?
Já si myslím, že polovina světa proti dopingu brojí a polovina s ním nějak koketuje. Vždycky se mě ptají, jak je možné, že mám pořád světový rekord (nikdo nepřekonal její čas v běhu na na 800 metrů - pozn. aut.), ale my jsme závodili v úplně jiné době. Já si myslím, že kdybych závodila dnes, tak bych rekord také neměla. Protože dnešní atleti strašně závodí. Mítinky jsou týden co týden, velké hvězdy na nich vydělávají velké peníze. Ale oni nemohou jen závodit, ale také trénovat. My jsme skoro nikam nemohli, nebyly velké závody, navíc nás nikam nepouštěli.
Takže dnešní sportovci závodí, zatímco vy jste většinu času trénovali, a proto váš rekord nebyl překonaný?
Já si to tak vysvětluji. Je to jeden z důvodů. Já jsem například osmistovky v roce 1983 běžela jen čtyři. Jednu, když byl světový rekord, a tři na mistrovství světa, kdy byl rozběh, semifinále a finále a pak nic. Atletky jsou normální ženské, žádné stroje, takže musí trénovat, musí mít čas i na odpočinek, na regeneraci. Všechny běžkyně, které chtěly překonat můj světový rekord a vyhlašovaly pokusy o to, tak pořád jenom závodí. Jedna z nich měla třeba 28 startů za sezonu. To si myslím, že je hodně, protože pak už není čas na trénink. Ale říkám to i proto, že vím, jak člověka zkazí peníze. Kdyby mi týden co týden na mítincích nabízeli nějaké peníze, tak nevím, co bych dělala, protože jsem to nezažila.
Máte svoje následovníky?
Velmi dobrá generace byla kolem roku 2000. Tehdy jsem trénovala dvě hodně dobrá děvčata. Jedna z nich, Lída Formanová, v jednom roce vyhrála mistrovství světa v hale i mistrovství světa na dráze a zrovna na mojí trati a druhá běhala 400 metrů. Obě byly na dvou olympiádách. To ani mně se nepoštěstilo, protože jsem byla na jedné a za další čtyři roky byl bojkot olympiády. Dnes trénuji také nějaká děvčata, ale ruku do ohně bych za ně nedala.
