Při havárii neoplanu přišel Josef Pudil o dvouletou dceru Elišku, její starší sestru šestnáctiletou Kateřinu a také o tchyni se švagrovou. On přežil.
"Pokaždé při pohledu na patrový autobus mám špatný pocit. Jsem schopný cestovat městskou dopravou, ale do žádného dálkového autobusu už nikdy nesednu," říká muž, který se v pátek v jižních Čechách pietně setká u pomníku s dalšími pozůstalými.
Tragédie u Nažidel8. března 2003 ve 20:20 mířil od rakouských hranic k Českým Budějovicím patrový autobus neoplan s lyžařským zájezdem. Třiapadesát cestujících se vracelo domů do Karlových Varů. Jednadvacetiletý Viktor Hart tehdy volal matce, že jsou těsně za hranicemi a jedou jako blázni, proto bude v půl dvanácté doma. Pak přišla obrovská rána. |
Mezi lidmi spojenými s největší autobusovou tragédii v dějinách České republiky jsou ti, jejichž příbuzní přežili, anebo naopak zahynuli. Podle toho se také liší jejich osudy.
Velkou zátěž manželských vztahů prožily dvojice, které pohřbily své děti. Manželé Petra a Josef Pudilovi ve svém okolí poznali, že některé rodiny takové neštěstí neunesly a rozešly se.
"To je další důsledek, o kterém se vůbec nemluví, protože člověka by něco takového nenapadlo," říkají.
Pudilovi jsou spolu dodnes. Za jedenáct měsíců od nehody se jim narodila dcera Terezka. Na svět měla přijít o měsíc později. Jak Josef Pudil říká, časem se rány osudu obrousí, i když v člověku stále zůstávají.
"Jedináčkovi Terezce je dnes devět let. Stále myslí na sestry, které nikdy nepoznala. Vzpomene si na ně a hned si uvědomí, kdo jí je zabil. Řidiči Krbcovi nikdy neodpustila a neodpustí. Je jí líto, že ostatní mají sourozence, o které ona přišla. Nese to hodně špatně."
Samostatnou kategorií jsou těžce zranění pasažéři, kteří se dlouhá léta léčili z vážných šrámů. Eva Karasová z Karlových Varů, její dcera a manžel jsou po operacích doslova prošpikováni železem. Rok po nehodě je k soudu s řidičem Pavlem Krbcem dokonce nepustili přes detekční rám.
Nehodu máme pořád před očima
Paní Karasová si sice do autobusu na rozdíl od Josefa Pudila sedne, ale oči má stále na stopkách.
"Stále sleduji, co dělá řidič za volantem. Když za nějakým autobusem jedeme autem, tak se s manželem divíme, jak je možné, že ten grázl v autobusu jede sto dvacet. Pořád totiž máme před očima nehodu u Nažidel," říká.
Karasovi se co nejvíce snaží na tragédii zapomenout. Když se jich při návštěvě v ordinaci překvapený lékař zeptá, kde přišli k takovým zraněním, tak raději mlčí.
"Dcera dokonce odmítá chodit na návštěvy do nemocnic, protože si v nich zažila svoje," přiznala paní Eva.
Na odškodné nedošlo
Pudilovi chtěli náhradu po sokolovské cestovní kanceláři, která si na řízení svého autobusu najala řidiče Pavla Krbce. Jenže majitel cestovky svoji firmu zrušil, takže soud žalobu odložil.
Zájezd do rakouských Alp organizovala chomutovská cestovní kancelář Vlna pod vedením Eduarda Knappa. Ten ale podnikal jako fyzická osoba. Protože neměl žádný majetek, odškodnit manžele Pudilovy nemohl. Nakonec se nešťastnou náhodou zabil při turistické výpravě do hor.
"Je to tak trochu o božích mlýnech," uzavírá své vzpomínky Josef Pudil.
