Po posledním pokusu jste se chytal za hlavu. Značí to snad nespokojenost?
Ne, jsem rád, že jsem tu medaili získal. Bojoval jsem, chtěl jsem získat i víc, chtěl jsem vyhrát. Ale už mě to nepustilo. Pokus na 233 centimetrů byl dobrý, ani ty dva na 235 nebyly špatné. Nevím, jestli by bylo lepší, kdybych byl stoprocentně zdravý, ale jsem rád, že to dopadlo aspoň tak.
Už po prvním pokusu jste nevypadal fit. Tříslo poraněné v kvalifikaci se ozývalo?
Já trochu ošulil rozcvičku, protože jsem nemohl udělat všechny cviky v abecedě. Byla to taková trošku domluva s doktorem a trenérem, abych skočil co nejvíc na co nejmíň pokusů. Tušil jsem, že noha asi moc dlouho nevydrží, ale díky Bohu vydrželo. Tvrdili mi, že se tomu nestane nic, tak jsem do toho šel naplno.
Co všechno do vás doktoři nasypali?
Dělali hodně zákroků a nejspíš byl ten problém od zad. Strávil jsem hodně času na masérském stole a tímto bych chtěl poděkovat Pavlu Albrechtovi a Jirkovi Neumannovi, že mě dali dohromady.
Skákal jste s bolestí?
Skákal. Už od rozcvičování. Všechno mě bolelo.
I proto nevyšel první pokus na 221 centimetrech?
To mě mrzelo, myslel jsem, že to překonám lehce, ani jsem k tomu moc neběžel, ale pak jsem si říkal, že takhle to nepůjde. Začal jsem to víc valit a jít i přes bolest a snažit se jít nevnímat.
Překvapilo, jak jste přes problémy skákal?
Formu mám, měl jsem jen strach, aby se něco nestalo. Tříslo je nejspíš natažené a bál jsem se, aby se s ním nestalo něco víc. Ten začátek byl takový blok v hlavě, ale chtěl jsem tu medaili získat za každou cenu.
Je cennější než pařížské stříbro z roku 2011? I kvůli loňské sezoně?
Hlavně kvůli minulému roku je to takové zadostiučinění. Tehdy se mi vůbec nevedlo. Jsem rád, že to tak dopadlo, i když jsem trošičku naštvaný, že jsou oba Rusáci přede mnou. Ale co se dá dělat. Hlavně, že je ta medaile.
