Můj děda Scherer, stříbrný Chilan... Házenkářka Mostu má slavné geny

Přes ulici od mostecké haly leží fotbalový stadion, který nese jméno legendárního vicemistra světa Josefa Masopusta, ale slovenská házenkářka Karin Schererová nemá "chilskou" stopu jen před očima; jí se totiž obtiskla přímo do genů.

Její děda je Adolf Scherer, nejlepší kanonýr československé reprezentace na mistrovství světa v Chile 1962; jeho tři góly prostřílely outsidera senzačně až do finále.

"On je suprový člověk a stále pan sportovec, udržuje se ve formě. Ještě teď by klukům ukázal, jak se to dělá," tvrdí opora interligových Černých andělů z Mostu.

Fotbaloví vicemistři světa z roku 1962 Adolf Scherer (vpravo) a Josef Masopust

Scherer od roku 1973 žije ve Francii, kam emigroval, i proto byl na dlouho vymazán z encyklopedií. S vnučkou se naposledy viděl v prosinci v Praze při vyhlašování nejlepších sportovců; až tehdy se její spoluhráčky o slavném příbuzném dozvěděly. Stříbrná parta "Chilanů" získala Cenu Emila Zátopka pro českou sportovní legendu.

"Jsem hrdá, že je můj děda. Několikrát jsem si pustila kazetu z mistrovství světa," kochala se kolosálním úspěchem československé kopané. "Poprvé jsem ho ale viděla až po revoluci v mých 12 letech, jela jsem do Francie na dovolenou."

Jejich osudy se pak v zemi galského kohouta propojily. Schererová hrála házenou za Vergéze a Nimes. "Já za Nimes jsem kopal až do 38, končil jsem v padesáti jako hrající kouč druholigového Avignonu," přiblížil nyní 74letý Scherer závěr své fotbalové kariéry.

"Já žila ve Francii kousek od něj čtyři roky. Sice nedojížděl na mé zápasy tak často jako táta a házenou jsme nikdy moc nerozebírali, ale stále mu posílám články a fotky," líčí vnučka.

Když za ním byla v Praze, slyšela i ona chválu: "Říkal, že je na mě taky hrdý. Je rád, že dělám Schererovcům dobré jméno. Hned se obrátil na mého syna Matěje s tím, že doufá, že bude další fotbalovou generací. Malý na fotbal chodil loni, už to časově nezvládám. Teď plave." 32letá učitelka tělocviku a cizích jazyků je dcerou Schererova syna Vladimíra z prvního manželství.

Na Slovensku měl dvě děti, po emigraci pak s Francouzkou, svou druhou ženou, další dvě. Tahle země je pro jejich rod osudová. "Můj táta před deseti lety do Francie taky odešel. Za prací, za lepším," vykresluje Schererová, jedna z kapitánek lídra interligy házenkářek. "A já se ve Francii seznámila s mým přítelem, který je z Mostu. Když jsme se pak rozhodli pro návrat, šla jsem místo na Slovensko sem. I kvůli tomu, že moje maminka žije u Plzně a já chtěla být blíž k ní."

Hodlá požádat o české občanství, ale reprezentace ji prý moc neláká. "Já jsem cestovatel, dobrodruh, nikdy jsem v žádném klubu dlouho nebyla." Ale v Mostě si užívá. "Ve Francii plánuji dožít důchod, sluníčko, moře. Ale momentálně je mi tady skvěle. Mám tu zázemí, rodinu nablízku a přátele, které bych za nic nevyměnila."

Rok marodila. Životní zkouška, říká Schererová

Operace zrasovaného kolena, pak nebezpečná trombóza. Ale milovaní Černí andělé přebili černé myšlenky na konec kariéry. "Sport je droga, mám ho v srdíčku," tvrdí Karin Schererová, kapitánka házenkářek Mostu. Zpátky je po bezmála roce.

Vzpomenete si na to zranění?
Loni 1. února doma proti Písku. Postrčení zezadu, uklouzla jsem, přetržené vazy v koleni, i postranní. Po operaci vše zkomplikovala trombóza. Dva měsíce se máma starala o mě i malého, já nebyla schopná. Dost kruté, když jste zvyklá se hýbat a najednou se ani sama neosprchujete.

Chtěla jste s házenou praštit?
Byla to velká životní zkouška, hodnoty se mi obrátily, v něčem mě to nakoplo. Ještě dlouho po úraze jsem říkala, že už v životě nebudu sportovat. Že ta bolest za to nestojí. Časem ustoupila, já zapomněla a už jsem se nemohla dočkat, až budu moct běhat. Už na to vůbec nemyslím. Jediný, kdo mě vyplaší, je máma. Zavolá před zápasem, má strach. Já ne, odešlo to. Jinak bych tam asi už nevstoupila. Navíc doktor říkal, že vaz po operaci drží líp než ten původní.

Jak došlo k trombóze?
Po operaci jsem dostala málo injekcí na ředění krve a ucpaly se mi cévy v pravém lýtku. Nateklo, nemohla jsem chodit. Jsem poznamenaná na celý život, v peněžence nosím kartičku. Píchala jsem si injekce, půl roku jsem brala prášky, teď jsem hlídaná, každé dva týdny jsem musela na testy. Poslední výsledky byly v pořádku.

Ovlivnilo vás to ve škole, kde učíte?
Vyšli mi vstříc, kolegové mě zastoupili. Děti se na mě těšily, už funguju jako dřív. Je ale pravda, že nějaký cvik z gymnastiky se bojím předvést, třeba přeskok přes kozu.

Zůstala jste kapitánkou Mostu?
Volilo se znovu, teď jsme tři. Já, Péťa Beňušková a Martina Vysloužilová. To je strategie trenéra.

Andělé vládnou interlize. Šok?
Já nejsem překvapená. Už když jsem na tréninku musela stát vedle čáry, viděla jsem, jak jsou holky připravené. Každá šla formou hodně nahoru, stejně tak i úroveň tréninků. Věřila jsem jim, že budou válet.

A co vaše forma?
Manko desítek zápasů i nespočtu tréninků je znát. Ale cítím se dobře. Chci pomoct k vysněnému cíli. Medaili mám jen stříbrnou z dorostu v Banské Bystrici, ale takové to nej... Ještě ne. A čekám na to. Tohle je motivace, moje chuť bojovat.